
Jáchym celý život prožil ve městě, ale jeho přítelkyně se chtěla přestěhovat na vesnici. Pro Jáchyma byla změna prostředí větším šokem, než očekával...
Narodil jsem se v hlavním městě a prožil jsem tam celý svůj dosavadní život, od dětství přes dospívání až po dospělost. Mohu říct, že jsem Pražák každým coulem.
Byl jsem zvyklý na pohodlí metropole
Vyrostl jsem v malém bytě na sídlišti a když jsem byl starší, přestěhoval jsem se do spolubydlení v centru města. Byl jsem tak zvyklý na určitý luxus, který centrum poskytuje – desítky obchodů pár kroků od bytu, mnoho kaváren, restaurací a jiných míst, kam jít na jídlo, pití anebo jen tak posedět, obrovský výběr aktivit a vyžití… miloval jsem třeba chození do posilovny, kterých jsem měl okolo domu několik a mohl si z nich vybírat. Byl jsem zkrátka pořádně rozmazlený jednoduchým životem, který mi Praha poskytovala.
Pak jsem se seznámil s Rozárkou. Potkali jsme se náhodou v jedné kavárně, kam jsem chodil často pracovat, a ona se tam zrovna učila. Studovala v Praze a bydlela zde na koleji, protože pocházela z daleké vesnice ve Slezsku. Přeskočila mezi námi jiskra, a pozval jsem ji na rande. A protože nám to klapalo, jsme se po pár měsících dali dohromady a Rozárka se ke mně nastěhovala.
Moje přítelkyně se toužila odstěhovat na vesnici
Takhle jsme v centru žili možná tři roky, než Rozárka udělala státnice. Když měla po škole, svěřila se mi, že by se chtěla vrátit domů na vesnici.
„Hrozně mi to chybí… ten klid, ticho a mír, co u nás je,“ popisovala mi své touhy smutně, „chtěla bych tam zase žít… město už mě unavuje.“
Ačkoliv se mi stěhovat vůbec nechtělo, přeci jen jsem celý život žil na jednom místě, jsem se rozhodl, že to kvůli Rozárce udělám. A protože v mojí práci byl možný dlouhodobý home office, rozhodl jsem se na léto přestěhovat se s Rozárkou k ní domů. To jsem ještě netušil, jak budu svého rozhodnutí litovat.
Všechno bylo daleko, hrozně jsem strádal
Rozárky vesnice totiž byla snad tím nejzapadlejším místem, co v Čechách je. Čítala možná sto obyvatel, byla usazená v roklině mezi kopci, kde byl hrozný signál a nejbližší město bylo skoro hodinu jízdy pryč. Nic zde nebylo, jen jediná pekárna a malý konzum, lidé jako kdyby se zde zasekli v době před sto lety – živili se prací na poli, chovem dobytka a nejvíce zde fungoval výměnný obchod. A zatímco Rozárka byla ve svém živlu, šťastná pomalým a klidným životem, který zde panoval, já se mohl zbláznit.
„Lásko, zase mi nefunguje internet… nejde s tím něco dělat? Potřebuji pracovat,“ fňukal jsem rozmrzele, když jsem seděl v našem pokoji v domě rodičů Rozárky a snažil se již několik desítek minut připojit k pracovnímu serveru.
„Je to tady prostě trochu pomalejší,“ pokrčila s nezájmem rameny, „myslíš, že bys mohl jít tátovi pomoct do stodoly?“
Na vesnici jsem snad všechno nenáviděl
„Do stodoly?“ polilo mě horko. Rozárčina rodina vlastnila velkou farmu na kraji vesnice a všichni byli zemědělci, otřelí prací rukama. Její otec mě už od prvního pohledu nesnášel – nedokázal jsem unést bedny s krmivem, které mi dal, štítil jsem se uklízet po prasatech a dělalo mi problém vstávat se svítáním, jak byla celá rodina zvyklá. Podle něj jsem pro jeho dceru nebyl dost dobrý, viděl mě jako nějakého městského floutka.
A já jsem jím asi opravdu byl. Nenáviděl jsem, že si nemohu dojít do obchodu, když mám na něco chuť, protože nejbližší velký obchod byl skoro tři čtvrtě hodiny cesty autem. Nenáviděl jsem, že si nemohu dojít do posilovny zacvičit, protože zde žádná nebyla. Nenáviděl jsem, že si nemohu zapnout podlahové topení, když mi byla zima, protože chalupa byla sto let stará a topilo se zde dřevem. Nenáviděl jsem zkrátka na tomto vesnickém životě snad úplně všechno. A jednoho dne, když mě Rozárky táta nutil jít sekat s ním dříví a pak je tahat bůh ví kam z lesů, jsem se rozhodl, že mám dost.
Řekl jsem přítelkyni, že se chci vrátit domů
„Moc se omlouvám, ale já už takhle nemůžu,“ odvětil jsem a odhodil těžkou sekyru do trávy, „tohle já nezvládám. Chci se vrátit domů, do města.“
Když jsem svůj plán přednesl Rozárce, rozplakala se. Prý už nechce do toho špinavého města, plného hluku, odpadu, kde to žije až moc rychle a pořád se tam něco děje… prý se tam utrápí.
Mirek (35): Vlastní byt už nepoznávám. Přítelkyně se nastěhovala a z mého domova udělala vetešnictví
Život na vesnici asi není pro každého
„Jenže já se utrápím tady,“ snažil jsem se ji přemluvit, ale marně. Řekla mi, že se za žádnou cenu vrátit nechce, že tohle je to, kam patří. A tak jsem si sbalil věci a domů se vydal sám, bez přítelkyně, protože jsme se radši rozešli, než abychom si nějak ustoupili.
Bylo to hořké, v autě se mi do očí neustále vlévaly slzy, jakmile jsem ale zaparkoval před svým bytem a před očima se mi objevila živá představa mé pohodlné, teplé postele a vyhřívané podlahy, uvědomil jsem si, že tohle je to, co chci. A když jsem si konečně mohl dojít zacvičit, v klidu nakoupit a pak se s notebookem usadil do mé oblíbené kavárny, došlo mi, že vesnický život prostě není pro každého. Budu si muset najít holt pořádnou pražskou dívku, která mě místo do stodoly vezme do muzea nebo na víno.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




