Karolína (31): Po rozchodu jsme zůstali žít v jednom bytě. Situace se ale začala komplikovat

Když jsme se s Markem rozešli, byla jsem přesvědčená, že to zvládneme civilizovaně. Žádné hádky, žádné scény, jen dva dospělí lidé, kteří pochopili, že láska se vyčerpala. Znělo to rozumně. Až do chvíle, než nám došlo, že ani jeden z nás si nemůže dovolit se odstěhovat.

Pavel (26): Společné bydlení s kámoškou mělo být fajn. Bohužel se z něho stalo bojiště, ze kterého není úniku

Bylo nám lépe než předtím

Nájmy v okolí byly příliš vysoké, platit sám hypotéku na náš byt jsme si ani jeden nemohli dovolit, a tak jsme se dohodli, že zůstaneme spolubydlícími, než se najde jiné řešení. Každý ve svém pokoji, vlastní police v lednici, všechno po svém.

První týdny to fungovalo překvapivě dobře. Měli jsme jasná pravidla – jeden vaří, druhý myje nádobí, střídáme se s pračkou, žádné návštěvy přes noc. Dokonce jsme se občas spolu zasmáli. Říkala jsem si, že bychom bývali byli mnohem lepší spolubydlícími než párem.

Jenže pak to začalo být divné. Když jsem se vrátila z práce, slyšela jsem, jak se Marek zavírá do pokoje a mluví potichu do telefonu. Později jsem našla na lince dvě skleničky od vína a cizí rtěnku. Nic jsem neřekla, jen jsem si uvědomila, že i když už nejsme pár, pořád mi to vadí.

Mirek (29): Přítelkyně se rozhodla odjet beze mě na dovolenou, tak jsem ji vystěhoval

Začali jsme válku

Za pár dní jsem se rozhodla, že mu to oplatím po svém. Zaregistrovala jsem se na seznamce, udělala si nové fotky a když jsem měla první rande, nechala jsem se doprovodit až ke dveřím. Musel nás slyšet u dveří, protože přišel, otevřel a díval se na nás, jako bychom mu hodili něco do pití.

Od té chvíle se mezi námi rozjela tichá válka. On nechával na stole otevřené zprávy od nějaké Kláry, já objednávala květiny, které jsem posílala sama sobě. Oba jsme si hráli na to, že jsme nad věcí, přitom jsme se jeden druhého snažili vydeptat.

Jednou v noci jsem se vzbudila a slyšela, jak se směje do telefonu. Ten smích jsem znala – byl to ten, kterým mě kdysi okouzloval. Ležela jsem v posteli a najednou mě přemohla zvláštní směs vzteku a žárlivosti. Ráno jsem vstala dřív, uvařila kávu a položila mu ji na stůl. Poprvé po dlouhé době jsme spolu seděli v tichu, které nebylo nepříjemné.

A tehdy mi došlo, že my dva spolu umíme žít, jen když si hrajeme na to, že spolu nežijeme. Když mezi námi visí napětí. Když jsme spolu doopravdy byli, všechno se rozpadlo pod tíhou každodennosti. Teď, když si na cizince hrajeme, zase mezi námi začaly růst city a blízkost, a já nevím, co s tím. Ale zatím ani jeden z nás nemá odvahu tu hru ukončit.

Další příběhy ze života →

Rosťa (32): Touha po dítěti nás rozdělila. Já váhám, ona už nechce čekat

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].