Pavel (26): Společné bydlení s kámoškou mělo být fajn. Bohužel se z něho stalo bojiště, ze kterého není úniku

Když jsme se s kamarádkou domluvili, že spolu půjdeme bydlet, měl jsem pocit, že to bude skvělé. Známe se od střední, vždycky jsme si rozuměli a oba jsme chtěli ušetřit na nájmu. Na začátku to vypadalo ideálně. Byt byl menší, ale útulný a já měl radost, že začínám novou etapu.

Helena (30): Přítel mě poprvé pozval k sobě domů. Ráno ve sprše mě čekalo nemilé překvapení

Měla to být zábava

Idylka, kterou jsem si maloval, byla rychle pryč. Kamarádka nechávala všude nádobí. Ve dřezu se hromadily talíře, v lednici plesnivělo jídlo, které nikdy nedojedla. Když jsem jí to připomněl, vždycky se vymluvila, že měla hodně školy, nebo že to uklidí později. Jenže „později“ většinou znamenalo, že jsem to uklidil já, protože už se na to nedalo dívat.

Pak začala brát věci, které nebyly její. Moje jídlo, dokonce i moji pánskou kosmetiku a oblečení. Tvrdila, že to bylo omylem, že si nevšimla, čí to je. Jenže když se to stane podesáté, těžko tomu věřit. Dokonce si do bytu nastěhovala kočku a zásadně po ní neuklízela. Celý byt neustále smrděl.

Nejhorší ale bylo, jak se chovala, když přišli lidé na návštěvu. Najednou předstírala, že se o všechno stará ona. „Jo, Pavel je miláček, dokud po něm nechcete uklidit nebo uvařit. Jasně, vajíčka zvládne, ale na pánvi pak zůstanou týden.“ Všichni se smáli, ale přitom já jsem byl ten, kdo většinu práce i povinností odtáhl. Všechno obrátila proti mně.

Luděk (41): Jel jsem navštívit sestru do jejího nového bytu. Z toho, co jsem viděl, se mi zvedl žaludek

Už se jen obcházíme

S každým dnem ve mně rostl vztek. Čekal jsem, že společné bydlení bude zábava a že se budeme vzájemně podporovat, ale místo toho jsem měl pocit, že žiji s někým, kdo mě vysává finančně i duševně.

Jenže když jsem přemýšlel, že bych se odstěhoval, narazil jsem na realitu. Nájemné bylo všude jinde ještě dražší a já si to sám dovolit nemohl. Byl jsem uvězněný ve vlastním bytě, odkázaný na člověka, kterého jsem měl rád, a pomalu začínal nenávidět, a s kterým jsem se víc a víc hádal.

Dneska už se skoro nebavíme. Jen spolu existujeme mezi čtyřmi stěnami a děláme, že si navzájem nepřekážíme. Ale ve mně to bublá. Nikdy bych nevěřil, že se dá přátelství takhle změnit. Ze společného bydlení se stalo bojiště, ze kterého není úniku.

Další příběhy ze života →

Hana (35): Nechala jsem u sebe přespat kamaráda. Ráno mě čekal obrovský šok