Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Mirek chtěl udělat krok ve vztahu a rozhodl se pro soužití s partnerkou. Ta mu však navezla do bytu sbírku uměleckých artefaktů od sošek po obrázky i nespočet čajových konvic. Chtěl o tom debatovat, ale byl označen za suchara.
Nikdy by mě nenapadlo, že jeden zdánlivě logický krok ve vztahu dokáže tak zásadně proměnit můj každodenní život. Přitom to celé začalo úplně nevinně – láskou, pohodou a pocitem, že všechno přece dává smysl.
Přišlo mi to přirozené a správné
S Monikou jsme spolu nebydleli, ale fakticky jsme spolu žili. Byla u mě pořád. Spala u mě, pracovala často v obýváku, vařila nám, měla tu kartáček i oblíbený čaj. Mám větší byt v centru a připadalo mi zbytečné, aby platila nájem jinde, když stejně tráví většinu času u mě. Nabídnout jí společné bydlení se zdálo jako logický krok. Jako důkaz důvěry, posun vztahu, prostě potvrzení toho, že to myslím vážně. V té chvíli mě ani nenapadlo přemýšlet nad detaily. Zpětně si uvědomuji, že měla pokoj plný krámů a hodně věcí odložila ke kamarádce.
Z mého bytu se stal cizí prostor. Nešlo o to, že by ty věci byly ošklivé. Jen jich bylo příliš. Najednou jsem měl pocit, že se pohybuju v bytě, který už neznám. Každý kout měl novou funkci, každá plocha byla zaplněná. Nejvíc mě zasáhla koupelna. Do té doby jednoduchá, přehledná a praktická na úklid. Teď připomínala kosmetický kout influencerky. Poličky plné krémů, sprejů, vodiček a lahviček, jejichž účel jsem nechápal a ani chápat nechtěl. Moje věci se smrskly na jeden roh.
Možná začínám litovat
Najednou jsem nebyl partner, ale někdo, kdo nerozumí jejím potřebám, vkusu a způsobu, jakým si vytváří domov. Urazila se. A já pochopil, že jsem vstoupil na velmi tenký led. „Jsi nudnej suchar, v tvém prázdném bytě bych se zbláznila,“ řekla mi uraženě v slzách.
Začal jsem přemýšlet, jestli nejsem opravdu příliš konzervativní. Jestli nejsem přehnaně minimalistický, chladný, neschopný sdílet prostor. Jestli problém není ve mně. Omluvil jsem se s tím, že nezvládám změny a rozdýchám to.
Jenže čím déle jsem v tom bytě žil, tím víc jsem cítil, že nejde o věci, ale o hranice. O pocit, že jsem se ve vlastním domově stal hostem. Moniku jsem pustil dovnitř, ale s ní přišel celý svět, na který jsem nebyl připravený. Teď sklízím důsledky vlastního unáhleného rozhodnutí.
Možná k sobě nepasujeme
Společné bydlení mělo být přirozeným krokem vpřed. Místo toho mě přinutilo přemýšlet o tom, jak málo jsme si o sobě vlastně řekli v praktických věcech. O tom, jak rozdílně chápeme pojem domov, prostor a potřebu vlastního místa. Moniku mám pořád rád. To se nezměnilo. Ale s každou další konvicí na čaj a dalším polštářkem si uvědomuji, že některá rozhodnutí by si zasloužila víc času.
Dost mě mrzí, že neudělala jediný vstřícný krok. Jakýkoliv kompromis, který by mi stačil. Nezbavila se jediné sošky nebo háčkované dečky. Dnes už vím, že nabídnout společné bydlení je víc než romantické gesto. Je to vstupenka do reality, která může být krásná, ale taky zatraceně složitá. Může jít o konec pohádky.
Karin (26): Jsem rozčarovaná ze začátku bydlení s přítelem. První hádka odhalila naše odlišné názory
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
