Samuel (33): Někdy je lepší bydlet odděleně. Naše pokusy o společný domov skončily totálním fiaskem

S mou přítelkyní Viky jsme se rozhodli, že už jsme spolu dost dlouho na to, abychom se sestěhovali. Měli jsme pocit, že už náš vztah pokročil dost na to, abychom tento velký krok kupředu zvládli.

Tamara (29): Stydím se snobské chování mých rodičů. Vadí jim, že si budu brát řemeslníka

Rozhodli jsme se sestěhovat

V novém bytě nebyl prakticky žádný nábytek, a tak jsme se rozhodli, že si ho společně vybavíme a vytvoříme si úplně nové zázemí.

„Už se hrozně těším, až si společně nakoupíme nový nábytek a všechno si krásně zařídíme,“ rozplývala se Viky, když jsme byli na cestě do obchodu s výbavou do domu. „Už mám úplně vizi, jak bych si přála, aby to tam vypadalo!“

Měl jsem také radost, Viky jsem měl moc rád a těšil jsem se, že budeme konečně bydlet spolu. Hned, jak jsme ale do obchodu vstoupili, začaly první problémy.

Jarmila (50): Styděla jsem se, jak dcera zneužívá manželovu dobrotu. Boží mlýny ale zafungovaly

Nedokázali jsme se na ničem dohodnout

„Chtěla bych ten byt hodně barevný,“ začala mi popisovat svou představu, „líbila by se mi kombinace oranžové, žluté a zelené. Takový hodně veselý, ať přináší teplé, pozitivní barvy.“

„To se mi moc nezdá… nebylo by lepší něco neutrálního? Co když nás takové barvy omrzí?“ namítl jsem okamžitě, „nevím, jestli bych z oranžové a žluté neměl pocit, že žiji v cirkusu.“

„Já zas nechci žít obklopená šedou a béžovou,“ odpověděla okamžitě a významně se na mě podívala. Jakmile jsme začali vybírat konkrétní výbavu, zjistili jsme, jak moc se naše názory rozcházejí.

„Koukni na tuhle lampu, co vypadá trochu jako veliký tulipán… a má žluté, tlumené světlo. To bude vypadat skvěle,“ navrhovala Viky, když jsem ale viděl cenu, bylo mi skoro do smíchu.

„Lampa za skoro deset tisíc?“ odfrkl jsem si posměšně a zavrtěl hlavou, „však si budeme svítit velkým, stropním světlem. Za to utrácet ani náhodou nebudu.“

Pak jsem navrhl bytelnou obytnou zeď, s tou ale zas nesouhlasila Viky.

„Tu má moje babička z minulého století. Ani náhodou.“

Marek (41): Místo vášně jsem dostal teplé mléko. Trapnější noc jsem jako svobodný lovec nezažil

Začalo to mezi námi drhnout

Nedohodli jsme se ani na gauči.

„Proč chceš tak obrovský? Vždyť jsme jen dva a tenhle je pro celou rodinu,“ vrtěl jsem hlavou nesouhlasně, „a proč chceš proboha červený gauč? Křiklavější barvu jsi už vybrat nemohla?“

Když Viky neprošel červený gauč, ona mi ostře odmítla lesklé barové stoličky. Nedokázali jsme se dohodnout na jídelním stole, dokonce ani na typu poliček na zdi. Z obchodu jsme odcházeli rozhádaní a se skoro prázdným košíkem.

„Musíme si začít vycházet vstříc,“ začal jsem v autě cestou domů po několika minutách těžkého ticha, „zítra jedeme pro koupelnu… musíme se zkusit shodnout.“

To se ale nestalo. Zjistili jsme, že je obrovský problém v tom, že já chci sprchový kout a Viky vanu. Když jsme se pohádali o tom a zjistili, že se nedohodneme, pokusili jsme se vybrat kachličky. Jak ale najít kompromis, když ona chtěla koupelnu tmavě zelenou a já světle modrou?

Kristián (29): Kamarádi se mi smáli, že žiju u rodičů. Vyhovovalo mi to, dokud jsem nepochopil, že mi kvůli pohodlí utíká život

Neustále jsme se hádali a byli na sebe zlí

Dny se táhly, náš byt byl stále celý holý a náš vztah pozvolna uvadal. Neustále jsme se hádali, křičeli na sebe a nazývali se hroznými označeními jen proto, že mně se nelíbila nová kuchyňská linka, co Viky vybrala, a ona odmítala veškeré moje návrhy na vestavěné skříně do ložnice. Ona chtěla byt barevný a maximalistický, já co nejjednodušší a nejpraktičtější. Ona chtěla vymalovat zdi na veselé barvy, já je chtěl nechat bílé. Ona nenáviděla ledové stropní světlo, já nechtěl předražené lampy. Ona nechtěla pracovní stůl v ložnici, já jsem neviděl smysl v tom kupovat velkou vanu.

Nevím, jak dlouho se naše dohady táhly, ale dokázali jsme se shodnout jen na manželské posteli. A tak jsme jednoho večera v tichosti leželi, po další velké hádce, každý na své půlce. Slyšel jsem Viky vzlyknout.

Ludmila (67): Moje role babičky se změnila v nevděčnou dřinu. Vnoučata zbožňují dědu, který si s nimi jen hraje

Rozhodla se odstěhovat zpátky

„Myslím, že bude lepší, když se vrátím do svého bytu,“ řekla najednou. Prudce jsem se na ni otočil.

„Proč?“ zeptal jsem se a ona se na mě uslzenýma očima podívala.

„Chtěli jsme se sestěhovat a ani se nedohodneme na tom, jak má náš společný byt vypadat. Nejsme si schopni si vyjít vstříc a ani jeden nechceme bydlet v tom, co navrhuje ten druhý. Takže si myslím, že bude lepší, když budeme zatím bydlet každý sám.“

Alena (75): Pro svou vnučku jsem byla vším. Teď mi z tajné skrýše ukradla peníze na značkové boty

Každý teď bydlíme sám

Neskutečně mě její slova mrzela, ale nezbylo mi nic jiného, než souhlasit. Viky se tak vrátila do svého spolubydlení a já jsem si mohl vybavit celý byt sám, podle sebe. Mohl jsem tak mít vysněné skříně, světlé zdi, počítač v ložnici a malý gauč a jednoduché poličky.

Viky jezdí za mnou na víkendy, ale cítím, že se u mě necítí jako doma. Pochopil jsem, že pokud s ní budu chtít žít a vyhnout se rozchodu, budu jí muset nechat vnést do mého jednoduchého života její extravagantní prvky. Zatím na to ale nejsem připraven. Myslím, že k pořízení křiklavě červeného gauče se člověk asi musí postupně připravovat. Zatím se stal kompromisem červený ozdobný polštář.

Laďka (39): Hledala jsem partnera, on jen zábavu bez závazků. Jeho vypočítavost mě úplně šokovala

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].