Jana (33): Rozeštvala nás představa o bydlení. Přítel chtěl velký dům, já odmítla být otrokem úklidu

Jako malá jsem s rodinou žila na vesnici, v obrovském domě s desítkami místností. Měla jsem obrovský pokoj s balkónem i vlastní koupelnu, ale i tak jsem byla nespokojená. Prostoru na mě totiž bylo až moc.

Jaroslava (72): Těšila jsem se na vyšší důchod. Nakonec musím finančně podporovat dceru

Veliký dům mě děsil

Ve velkém domě jsem se cítila jako kdyby ztracená. Nekonečné, propojené místnosti vedoucí z jedné do druhé, na mě působily klaustrofobicky, a mnoho prázdných, nevyužívaných místností mě děsilo. Náš dům byl myšlen jako generační, pro víc rodin. Jenže můj táta byl jedináček a prarodiče zemřeli, a tak jsme tam bydleli sami. Dům působil tak neosobně, skoro až opuštěně.

Největší problém byl ale s úklidem. Naši měli sotva peníze na údržbu tak staré a velké stavby a nemohli si tedy už dovolit paní na úklid, takže práce připadla primárně na nás, děti. Musely jsme vytírat a uklízet prach, což v tak velkém prostoru zabralo dlouhé hodiny a hodiny… A když jsme se propracovaly do posledních místností, ty první už byly znovu špinavé a zaprášené. Byl to nekonečný a velmi otravný koloběh a já jsem se tak zařekla, že už v domě nikdy bydlet nebudu.

A tak jsem se hned po nástupu na vysokou školu přestěhovala do malého bytu v centru města. Našla jsem si malý, třípokojový byt, který jsem si okamžitě zamilovala. Jsem šťastná, že nemusím uklízet desítky místností, že se cítím útulně a ne jako v bludišti, a že konečně místo, kde přebývám, mohu nazvat domovem.

Alena (42): Levné tulipány k MDŽ se staly symbolem zbabělosti mého manžela. Neměl odvahu říct mi, že odchází k jiné

Přítel zatoužil po domečku

Když jsem v tomto bytě bydlela asi rok, přistěhoval se ke mně můj přítel Bořek. Pro dva se byt najednou jevil trochu menší, ale i tak jsme v něm byli spokojeni. Vybourali jsme příčku v kuchyni a zvětšili si obývák, přeorganizovali skříně, kumbál a vytřídili nepořádek, a najednou jsme zase měli prostoru až až. Pak jsem ale po roce toho, co jsme byli spolu, zjistila, že jsem těhotná. Když se nám narodila dcera Kačenka, museli jsme celý byt opět předělávat – z ložnice se stal dětský pokoj, obývák se musel zmenšit, kuchyně přeorganizovat. V tu dobu začal být Bořek poprvé nespokojený.

„Měli bychom se přestěhovat… pro rodinu je tenhle byt dost malý,“ začal jednoho večera, když jsme už Kačenku uložili a jen klidně leželi v posteli.

„Můžeme si najít nějaký větší byt,“ přikývla jsem, ale Bořek nakrčil čelo.

„Myslel jsem spíš dům,“ začal a já se zamračila, „nějaký hezký se zahradou, s více pokoji a velkým obývákem s krbem. A taky by se mi líbilo mít více koupelen.“

„V domě jsme vyrostla a už se tam vrátit nechci,“ zavrtěla jsem hlavou nesouhlasně, „je s ním hrozně práce… tolik úklidu si ani nedokážeš představit. Byt je o hodně praktičtější.“

Jana (38): Z věčně nepřítomného manžela se ze dne na den stal otec roku. Pak mi syn prozradil, co dělá s naší chůvou

Bořek se chtěl přestěhovat do většího

Když byl Kačence rok a půl, otěhotněla jsem znovu a narodil se nám syn Matýsek. Jak děti rostly, byt začal být pro čtyři lidi opravdu stísněný. Pak jsem navíc otěhotněla po třetí a bylo jasné, že v pěti zde rozhodně zůstat nemůžeme. Začali jsme se s Bořkem porozhlížet po novém bytě, který by byl dost velký a zároveň nevysál naše úspory. Hledání jsme věnovali dlouhé hodiny, chodili na prohlídky, přemýšleli, kam se přestěhujeme… až jednoho dne Bořek přišel domů a prohlásil: „Našel jsem nám místo, kde budeme bydlet.“

A položil přede mě papíry s fotkami a popisem třípatrového domu. Nechápavě jsem brožuru vzala do rukou a začala ji listovat. Dům, který zde byl, byl mou noční můrou – několik pater, mnoho koupelen a pokojů, vysoké stropy a staré podlahy. Přesně jako dům mého dětství, který jsem tak nesnášela.

„Co to má být? Myslela jsem, že jsme se shodli na tom, že zůstaneme v bytě,“ řekla jsem nechápavě a on se rozzářil.

„Já vím, ale tohle je nabídka, co se neodmítá. Je to dům po mém nedávno zesnulém dědovi a nikdo z mých sourozenců a bratranců ho nechce… nechají mi ho za úplný pakatel! Bude prakticky zadarmo.“

Helena (58): Vychovala jsem nesamostatného muže. Teď se bojím, že s námi zůstane navždy

Pohádali jsme se kvůli stěhování

„Zadarmo,“ odfrkla jsem si pobaveně, „zadarmo to rozhodně nebude. Víš, kolik stojí údržba takového domu? Jak je to finančně a hlavně časově náročné? To si vůbec nedokážeš představit… takový dům ti zabere veškerý volný čas.“

„Stejně jsi na mateřské a ještě dlouho budeš, tak se o něj můžeš starat,“ pokrčil rameny a já cítila, jak mě polil pot. To bylo přesně to, čeho jsem se bála celý život. Že se budu muset starat o velký dům a vrátím se do hrůz dětství, na které si pamatuji.

„Tak to rozhodně ne,“ odpověděla jsem ostře, „já se do tohohle domu rozhodně stěhovat nebudu. To se radši zůstanu mačkat tady, ale tam mě nikdo neuvidí.“

„Já ale zase nezůstanu tady,“ odsekl mi Bořek naštvaně, „a víš co? Ani v jiném bytě. Nebudu žít jako nějaký králík v králíkárně, když mohu mít krásný velký dům.“

„Tak se tam nastěhuj sám!“ rozkřikla jsem se na něj a naše konverzace ten den skončila. Kdybych jen věděla, co moje slova způsobí, možná bych si je rozmyslela.

Mirka (36): Už nikdy nebudu vařit pro kolegyně. Po měsíci nervů a drbů raději jím zase sama

Odstěhoval se a rozbil tak rodinu

Po pár měsících, co náš vztah byl opravdu chladný, mi Bořek oznámil, že se do domu stěhuje. Že v mém malém bytě se třemi dětmi bydlet nebude, že už to tu nevydrží. Byla jsem naprosto zničená, nechtěla jsem o něj přijít, ale zároveň mě opravdu děsilo se odstěhovat, a tak jsem mu nakonec řekla, že neodejdu. Doufala jsem, že si svoje rozhodnutí rozmyslí, ale marně.

Opravdu se odstěhoval a v bytě jsem tak zůstala bydlet jen já a děti. Domluvili jsme se na střídavé péči, aby Bořek o své potomky nepřišel. Kačenka s Matýskem jezdí na každý víkend do domu za tátou a přes týden jsou se mnou v bytě v centru. Před naším okolím vypadáme jako blázni, co se ani nedomluvili na tom, kde budou bydlet a rozvrátili si tak rodinu. Já ale vidím dva lidi, kteří si od života představovali něco jiného, a nebyli ochotni ustoupit.

Jsem šťastná, že jsem si tvrdohlavě vydupala, že zůstanu u sebe v bytě? Ano, miluji to tady a cítím se jako doma, ale kdykoli, když na víkend své potomky vypravuji k tátovi, mě bodne osten úzkosti. Naše rodina nikdy nebude úplná, když každý bydlíme jinde…

Martina (50): Setkání s dávným milencem mi odhalilo, proč jsem pro něj byla vždycky až ta druhá

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].