Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Markéta si je vědoma toho, že si vzala za manžela morouse. Jenže časem se z roztomilého „brbly" stal otravný zlý chlap, co si jen stěžuje a jí to bere veškerou energii.
Když jsme se před dvaceti lety brali, věřila jsem, že to bude na celý život. Ne proto, že bychom byli dokonalý pár, ale protože jsem si myslela, že společně zvládneme všechno. Dnes si ale nejsem jistá, jestli jsme vůbec na stejné cestě.
Vzala jsem si morouse
Manžel byl vždy poněkud zamračený typ, ale postupem času se to zhoršilo natolik, že z toho zešílím. Ráno vstává se špatnou náladou, a i když udělám všechno přesně tak, jak má rád, on se stejně rozčílí. Káva není dost silná, snídaně není dost teplá, auto nenastartuje hned, jak by mělo. Jeho den začíná stížnostmi a trvá to až do usnutí. A já to musím všechno poslouchat.
Pořád se ptám sama sebe, jestli jsem udělala něco špatně, a pak si uvědomím, že on se rozčiluje prostě z principu. Někdy mě chce svojí náladou převálcovat a dotkne se mě něčím, co mě fakt mrzí. V práci funguju naprosto v pohodě, ani se nestresuju. Ale přijít domů a čelit dalšímu kolu výčitek mě vysává. Každý den se modlím, aby byl aspoň trochu klidný, a každý den padá zklamání.
Dvacet let osamělosti
Někdy si připadám, jako by se manžel s věkem proměnil v někoho jiného. Ne že by vypadal jinak – ale jeho postoj k životu se změnil k horšímu. Z roztomilého bručouna je zlý člověk. Kdysi jsme spolu plánovali cestu do Itálie, společné víkendy v přírodě, smáli jsme se u starých seriálů. Dnes se hádáme u televize, protože prý zrovna „tohle je pro slepice“ a „tohle už se nedá poslouchat“.
Zkoušela jsem to mu říct – jemně, láskyplně, s časem a trpělivostí. Přiznala jsem se, jak mě to trápí. Že se cítím jako na výslechovém křesle, ne jako v partnerství. Řekla jsem mu, že mě to unavuje. „Tak si toho nevšímej,“ řekl prostě. „Jen jsem prostě takový.“ Navrhla jsem mu, že bychom mohli zajít k psychologovi. Ne jako pár, ale každý zvlášť, abychom pochopili, co se v nás děje. Řekla jsem, že je to normální a zdravé, že to dělají lidé, kteří se milují a chtějí mít zdravý vztah.
Odpověď? „Já nepotřebuju nějakýho cvokaře. To je jen ztráta času, nic s námi není. Život není procházka růžovým sadem.“ Takže sedím doma a naslouchám neutuchajícímu mumlání o tom, kdo co udělal špatně, co by se dalo udělat líp a proč je všechno kolem tak špatné. A přemýšlím, jestli ho snad ta permanentní kritika baví – jestli je pro něj nějakým způsobem zábavná.
Možná bych měla na čas odejít
Když milujete někoho dvacet let, naučíte se číst jeho výraz tváře, jeho tón hlasu, jeho zvykům. Ale naučila jsem se taky číst varovné signály. Už nejde jen o špatnou náladu. Jde o to, že se ten člověk uzavřel ve své nespokojenosti a nechce z ní ven. A já s tím nemůžu nic udělat. Kolikrát mám splín, i když je venku krásně a mohli bychom mít fajn víkend.
Pořád si říkám, že to zkusím ještě chvíli. Že to vysvětlím líp, zajedeme na další výlet. Že mu ukážu, jak moc to všechno ovlivňuje – naše nálady, naše rozhovory, naše společné chvíle. Děti nás navštěvují pořád méně. Ale den za dnem zjišťuji, že moje energie mizí a s ní i touha pokračovat.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
