
Měla to být rutinní zakázka na zateplení staršího domku v jedné zapadlé uličce v Pardubicích. Celé týdny jsme se v sychravém podzimu lopotili na lešení, zatímco nám pod nosem voněl domácí guláš a čerstvé buchty, které nám paní domu neustále nutila. Jenže ve chvíli, kdy došlo na lámání chleba a předání finální faktury, maska milé staré dámy spadla a přišlo peklo.
Stál jsem tam v zablácených kanadách na zápraží toho baráku v Nemošicích a v kapse mě hřála složka s konečným vyúčtováním. Vzduchem se táhl pach levného čisticího prostředku na podlahy, kterým ta ženská drhla předsíň snad každých deset minut, a k tomu se přidával těžký odér přepáleného tuku z ranních řízků.
Celý čtyři týdny to byla idylka. Paní Kopecká, taková ta energická šedesátnice v pletené vestě, co vypadá, že by neublížila ani mouše, kolem nás tancovala od chvíle, kdy jsme tam vyložili první balík vaty a postavili lešení.
Majitelka domu nám podstrojovala
„Kluci, dejte si kafe, venku je kosa,“ švitořila a nosila nám horký hrnky s tou nejlevnější italskou směsí ze supermarketu. Mirek, můj parťák, si liboval, že konečně děláme u normálních lidí a ne u těch zbohatlíků z novostaveb, co vám nedají ani sklenici vody z kohoutku.
Jenže mně se na tom jejím úsměvu něco nezdálo, byl takovej moc dokonalej, jako ta nová fasáda, co jsme jí tam s vypětím sil patlali v dešti.
Sladká past na lešení
Práce šla pomalu, protože říjen nám v Pardubkách ukázal svou odvrácenou tvář. Pořád lilo, lešení klouzalo a my byli promáčení na kost. Kopecká nás litovala.
„Pojďte se ohřát, udělala jsem polívku,“ volala na nás snad každej druhej den. Mirek se nechal zlomit hned, já jsem se zpočátku cukal, nechtěl jsem se zdržovat, ale pak jsem si řekl, že trocha horkýho vývaru mě nezabije. Seděli jsme v její kuchyni, kde na stole ležel ubrus s obří mastnou skvrnou, kterou se snažila zamaskovat vázičkou s umělýma kytkama, a poslouchali jsme historky o tom, jak je dneska všechno drahý a jak jsou řemeslníci nespolehliví.
My jsme byli ti „hodní“. Ti, co to dělají poctivě.
Futrovala nás bábovkou, co chutnala jako piliny, ale my jsme se usmívali a děkovali. V hlavě mi sice občas šrotovalo, jestli to není nějaký divný, ale pak jsem to zahnal. Prostě slušná ženská, co si váží dobrý práce. Totální úlet, jak jsem se mohl takhle splést.
Finále s pachutí žluče
Když jsme konečně sbalili poslední tyč lešení a naložili to do naší staré dodávky, cítil jsem neskutečnou úlevu. Fasáda svítila novotou, barva „bílá káva“ přesně ladila k těm jejím plastovým oknům a všechno vypadalo v cajku.
Vytáhl jsem fakturu na doplatek – zbývalo nám doplatit asi čtyřicet tisíc za materiál a zbytek práce. Kopecká si vzala brýle, usadila se k tomu svýmu stolu s tou skvrnou a začala studovat každou položku. Ticho v té kuchyni bylo tak hustý, že by se dalo krájet tou její tupou kudlou na chleba. Pak vzhlédla, ale její oči už nebyly ty milé, babičkovské. Byly studené jako ty betonové obrubníky u nádraží v Chrudimi.
„No, kluci, je to dost peněz,“ řekla suše a sáhla do šuplíku. Nevytáhla ale peněženku. Vytáhla list papíru popsaný drobným, úhledným písmem a podala mi ho.
Pohostinnost měla svou cenovku
Zůstal jsem na ten papír čumět jako puk. Byla to tabulka. Excelová tabulka v ruce. Sloupce: Datum, Položka, Počet, Cena. „Tady jsem vám sepsala vaše občerstvení,“ pronesla tónem, jako by mi oznamovala vítězství v loterii.
„Káva 28x, polévka 12x, bábovka 4x, hlavní jídlo 6x. Zapojení konvice do sítě – opotřebení elektroinstalace a spotřeba proudu. Celkem to dělá patnáct tisíc sedm set padesát korun. Odečtěte si to od té vaší faktury a zbytek vám pošlu na účet, až na to budu mít.“
Mirek vedle mě vypadal, že omdlí, a mně v tu ránu došlo, proč nás tak vykrmovala. Ta ženská si z nás udělala pojízdnou restauraci s nejvyšší vysokohorskou přirážkou, jakou jsem kdy viděl. Kafe, co v krámě stojí padesát korun za kilo, nám účtovala za pade za jeden hrnek.
„Vy jste nám to ale nabízela jako pozornost, paní Kopecká,“ vykoktal jsem ze sebe.
Jen pokrčila rameny a přejela prstem po jedné z těch umělých květin. „V dnešní době není nic zadarmo, to byste jako podnikatelé měli vědět. Berte to jako lekci.“
Hořká pilulka na konci zdánlivě příjemného kšeftu
Vyprovodila nás ze dveří a ještě za námi stihla houknout, že ten kousek omítky u soklu se jí zdá trochu nakřivo, tak ať se na to příště podíváme. Sedli jsme do auta a jen na sebe třeštili oči. Venku začalo lejt. Ten pocit, kdy vás někdo takhle chladnokrevně oškube o peníze, který jste si vydřeli na mrazu, je horší než dostat kopačky před oltářem.
Mirek nastartoval, motor starýho nafťáku zakašlal a já jsem jen sledoval v zrcátku tu její novou fasádu. Vypadala fakt dobře. Ale vědět, že v každým tom centimetru izolace je započítaná jedna předražená, hnusná káva, se mi chtělo regulérně zvracet. Sousedka odnaproti nás sledovala přes zatažený žaluzie a já jsem si říkal, kolik řemeslníků už na tomhle zápraží takhle skončilo.
Možná jsme nebyli první, a rozhodně ne poslední, kdo jí „naletěl“ na bábovku.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




