Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeJulie se celý život snažila získat pozornost a uznání svého otce. Až když zemřel, pochopila, že chyba nebyla v ní. A proto jí fakt, že otec všechno odkázal ženě, která nepatřila do rodiny, přinesl spíš úlevu než bolest.
Tátova smrt ve mně nevyvolala smutek, spíš pocit úlevy. Nikdy jsme si nebyli blízcí. Byl přísný, tichý, věčně zaneprázdněný. Celé dětství jsem kolem něj chodila po špičkách, abych si zasloužila vlídné slovo nebo pohlazení. Nikdy to nepřišlo.
Překvapení v závěti
Notář rozložil papíry na stůl, jako by rozdával karty. Moje starší sestra Marta seděla stranou, schoulená, jako by nevěděla, jestli tu smí být. Bratr Adam působil dojmem, jako by předem věděl, co uslyší. A moje mladší sestra Kateřina už měla slzy v očích. Snažila jsem se nedívat do očí nikomu ze zúčastněných. Pak notář řekl, že táta celý svůj majetek, včetně domu, odkázal jedné ženě. Její jméno jsem znala, ale nikdy jsem ji neviděla. Byla to jeho ošetřovatelka.
Kateřina vykřikla: „Promiňte, to je nějaký vtip?!“ Adam neřekl ani slovo. Stále se díval na jedno místo na stole. „To je všechno?“ zeptala jsem se. Notář jen přikývl. „Věděl jsi to?“ zašeptala jsem bratrovi a cítila, jak se mi svírá hrdlo. Podívala jsem se na něj. Bylo vidět, že ho to nepřekvapilo. Jak je to možné?
Povzdechl si, ale nepodíval se na mě. „Je to složité...“ zašeptal. Když notář odjel, vyšli jsme s bratrem na zahradu. „Otec odkázal dům cizí ženě a ty jsi ani nemrkl. Takže...“ nadhodila jsem. Vypadalo to, že zvažuje, kolik mi toho může prozradit. „Věděl jsem to několik měsíců. Otec mi řekl, že jí chce nechat dům. Že ‚to tak bude spravedlivé‘.“
„Proč jsi nám nic neřekl?“ vyjela jsem na něj.
„A co jsem měl říct? Že náš otec měl poměr se svou ošetřovatelkou?“
Táta si našel náhradu
V papírech po tátovi jsem našla její telefonní číslo. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí přeci jenom zavolala. „Měla jste poměr s mým otcem?“ zeptala jsem se přímo. „To nebyl poměr,“ odpověděla tiše. „A co to bylo? Láska? Péče s bonusem?“ vyhrkla jsem.
Rozbrečela se. Trochu mě to zaskočilo. Pak mi vyprávěla, že se táta cítil osaměle a ona taky. Když jsem namítla, že přeci měl nás, své děti, řekla, že si prý s námi nikdy moc nerozuměl. „Se mnou si dokázal promluvit o všem. Smát se i brečet. Nechtěla jsem ten dům. Přísahám. Řekl, že to musí udělat. Že nikdy nedokázal být otcem. Zvlášť pro vás. Připomínala jste mu... Bál se vás milovat, protože by se pak musel podívat do zrcadla.“ dodala.
Zamrkala jsem, ale slzy mi stejně stekly po tváři. Hůř se mi dýchalo. Jako by najednou v pokoji došel vzduch. Zavěsila jsem telefon, otevřela okno a snažila se nadechnout.
Ulevilo se mi
Tátův pokoj byl uklizený, s uspořádanými knihami a hodinkami na nočním stolku. Posadila jsem se na jeho postel. Povzdechla jsem si. Ve složce s papíry byly účty, grafy hladiny cukru, staré fotky. A mezi těmi dokumenty byl popsaný papír. Táta psal něco o sobě, o nás. „Nedokázal jsem být otcem. Ne pro Julii. Byla pro mě zrcadlem. Připomínala mi... selhání. Strach. Není to její chyba. Možná to jednou pochopí.“
Četla jsem to pořád dokola, jako by každé slovo bylo hádankou. Jaké selhání? Měl na mysli mámu? Sebe? Mě? Chytila jsem se za hlavu. Plakala jsem tiše, s hlavou zabořenou do jeho polštáře. Voněl tátou. Voněl vším, co jsem od něj nikdy nedostala. Voněl láskou, kterou nedokázal projevit.
Ještě naposledy jsem prošla domem. Každý kout byl nasáklý vzpomínkami, které jsem v sobě už nechtěla dál nosit. Když jsem zavírala dveře, necítila jsem smutek, ale v jistém smyslu úlevu. Nasedla jsem do auta. Ve zpětném zrcátku jsem uviděla starý dům, který teď připomínal muzeum – je plný příběhů, které už nechci oživovat. Pomalu jsem se rozjela a neohlížela se. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že nikomu nemusím nic dokazovat. Chyba nebyla ve mně, ale v tátovi. Po všech těch náročných letech to byla vítaná úleva...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
