Matěj (30): Vyrůstal jsem v chudobě a bez táty. Setkání po letech pro něj nedopadlo dobře

Nikdy nezapomenu na zimy v našem bytě ve čtvrtém patře domu bez výtahu. Stěny byly vlhké, topení sotva vlažné – jako by i ono už mělo té bídy dost. Máma seděla u kuchyňského stolu, zabalená ve dvou svetrech, ruce zničené prací, protože měla dvě zaměstnání. Mně mrzlo nejen tělo, ale i duše.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (20): Celé dětství jsem věřila příběhu o tátovi hrdinovi. Pak mi ale máma prozradila šokující pravdu

Byli jsme chudí

Nevzpomínám si, že bychom někdy měli pořádné jídlo, které by nebylo nějakým zázrakem ulovené ve výprodeji. Zato si dobře pamatuju, jak jsem často chodil do školy hladový. Máma mi vždycky radši nechala poslední krajíc chleba, než aby ho snědla sama. V tu chvíli jsem se cítil důležitý. Ale ten pocit rychle zmizel, jakmile mi znovu začalo kručet v břiše.

Táta s námi nežil. Nevěděl jsem, jak vypadal, ani jak zněl jeho hlas. Neposílal nám peníze, pohledy k Vánocům ani přání k narozeninám. Jako by zemřel – nebo nikdy neexistoval. Zbavil se nás jako zbytečného zavazadla, které se odhodí, když je život moc těžký.

Máma se o něm nechtěla bavit. Když jsem se jí ptal na tátu, odpovídala neurčitě, nebo mlčela. Jen jednou řekla, že byli příliš mladí, příliš hloupí a že je vlastně dobře, že odešel. Nechtěl jsem slyšet, že je to dobře. Chtěl jsem tátu. Někoho, kdo mě naučí jezdit na kole. Kdo mi řekne, že mu na mně záleží. Místo toho jsem měl jen prázdno. Díru, která bolela víc a víc s každým dalším rokem. Vyrůstal jsem ve stínu muže, který tam nikdy nebyl. A to mě formovalo – stud, hlad, samota, pocit, že jsem zbytečný...

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (26): Táta zmizel z mého života před dvaceti lety. Našla jsem ho na sociálních sítích, má novou rodinu a psa s mým jménem

Setkání s tátou

Jednou jsem si šel pro auto do servisu na druhém konci města. Mechanik, kterého jsem trochu znal, si začal stěžovat na šéfa – že nedává smlouvy, lidi pořád přicházejí a odcházejí, všechno tam funguje načerno. Zmínil jeho příjmení – to, které jsem nosil celý život. Zeptal jsem se na křestní jméno. Když ho mechanik řekl, ztuhl jsem. Táta žil tady, ve stejném městě, kde jsem chodil do školy s prázdným žaludkem a říkal jsem si, že je určitě po smrti.

Tu noc jsem nemohl spát. Zíral jsem do stropu a hlavou mi běžela jediná otázka: Proč? Ráno se mi v hlavě vynořila další: Co teď? Odpověď přišla rychle. Dostal jsem nápad. A tak jsem si vytiskl životopis s vymyšleným jménem. Měl jsem zkušenosti s auty, takže v tom jsem lhát nemusel.

Druhý den jsem šel do autoservisu. Za pultem stál nenápadný, plešatý chlap, bylo mu kolem šedesátky. Měl můj nos a moje ruce – široké, s krátkými prsty. Mluvil sebevědomě, věcně. Zeptal se na zkušenosti, prohlédl si papíry a přikývl. Ani se mi nepodíval do očí. „Můžeš nastoupit zítra. Zatím na zkoušku. Výplata je na ruku... Víš, jak to chodí...“ prohodil.

Přikývl jsem. Domů jsem šel s knedlíkem v krku. Udělal jsem to. Vstoupil jsem do jeho života. Teď už jen vydržet...

Mohlo by Vás zajímat:

Sebastián (41): Bál jsem se, že mě táta vydědí. Tak jsem se raději oženil a zapřel, kým doopravdy jsem

Začal jsem ho chápat

Do zaměstnání jsem chodil včas, svou práci jsem dělal poctivě, moc jsem nemluvil. Byl jsem prostě jen další zaměstnanec. On mě bral jako všechny ostatní – profesionálně, odměřeně. Ne nevlídně, ale taky bez zájmu. Jen mi občas řekl, co mám dělat.

Čím víc jsem tátu pozoroval, tím víc jsem ho chápal. Své lidi nerespektoval, ale ani netýral. Prostě je bral jako nástroje, jakmile doslouží, vymění se. S nikým nežertoval, s nikým se po práci nerozloučil. Začal jsem chápat, že to není nenávist ani zloba. On prostě neměl ve svém světě místo pro lidi. Měl prostor pro práci, pro peníze, pro ticho – a zbytek nemusel existovat. Stejně jako já pro něj neexistoval třicet let.

Každá obálka s výplatou mi připomněla, co jsem nikdy neměl. Když jsem držel ty bankovky, viděl jsem ty staré zimní boty s děravou podrážkou. Viděl jsem mámu, jak se odvrátila, když brečela, protože zase nebylo dost jídla...

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (26): Táta odešel od mámy, když bojovala s rakovinou. Ona mu nakonec odpustila, ale já to nedokážu

Dostal, co si zasloužil

Po nějaké době jsem všechno sepsal a poslal na inspekci práce. O pár dní později k nám do servisu přijelo auto. Vystoupili z něj dva muži a vešli dovnitř. Jeden z nich promluvil klidným, ale pevným hlasem: „Dobrý den, jsme z inspekce práce. Potřebujeme vidět dokumentaci k zaměstnancům, pracovní smlouvy a tak dále.“

Otec se na ně překvapeně podíval. Svraštil čelo, podrbal se na krku. „O co vám jde?“ zeptal se.

„Rutinní kontrola,“ dodal druhý z těch mužů.

Vyšel jsem ze zázemí a šel rovnou k němu. Tvrdě jsem se mu zadíval do očí – poprvé v životě. „Tohle je za každý krajíc chleba, který jsem nikdy nemohl sníst,“ řekl jsem.

Ztuhl. Na vteřinu se mu v očích objevil jiný výraz než překvapení, jako by se v něm něco pohnulo. Pak se mu vrátil ten stejný chladný pohled.

Otočil jsem se a odešel. Nechal jsem za sebou všechno – auta, pach oleje, tátu a ty roky života, které mi už nikdo nevrátí. Na chvíli se mi zdálo, že Slunce víc svítí a vzduch je víc svěží, ale byl to jen klam. Když jsem míjel zastávku, sedl jsem si na lavičku.

Myslel jsem na mámu – jak mě držela za ruku, když jsme spolu šli na úřad žádat o dávky. Jak odvracela hlavu, když jsem se ptal, kde je táta. Jak se snažila a jak nikdy nic nedostala. Ani od něj, ani od života. Udělal jsem to kvůli ní.

Mohlo by Vás zajímat:

Amálie (18): Myslela jsem si, že můj otec je po smrti. Nedávno jsem ale zjistila, že máma mi celý život lhala

Nelitoval jsem ho

O pár dní později mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Dlouho jsem na displej jen zíral, ale nezvedl jsem to. Ruce se mi třásly. Telefon zmlkl. Za chvíli přišla zpráva: „Kdo jsi?“

Srdce mi poskočilo, ale ne zvědavostí... tíhou. Položil jsem mobil na stůl a poodstoupil od něj, jako by to byla nebezpečná věc. Nechtěl jsem mu nic vysvětlovat.

Už jsem nebyl ten kluk, co sedí u okna a čeká, až někdo zavolá, přijede, řekne, že to všechno byl omyl – že na mně záleží, že mě někdo chce. Už jsem nebyl tím dítětem. Ale ještě jsem nebyl ani někým novým. Byl jsem někde mezi. S prázdnotou, která už nebolela, ale pořád existovala...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Žaneta (37): Táta se o mě vůbec nezajímal. Na stará kolena však vyžaduje pozornost a hraje na city

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].