David (48): Místo radosti z nového domu řešíme vlnitou podlahu. Developer nás podvedl

První noc v domě jsem slyšel, jak sklenička na kuchyňské lince sama od sebe popojela o pár centimetrů. Ne dramaticky, jen tak líně, jako když se někdo převalí na gauči. Stál jsem u toho v ponožkách, cítil pod nohama lehké zhoupnutí a v hlavě mi šrotovalo, jestli jsem si za ty prachy nekoupil spíš loď než dům.

Bylo to kousek za Olomoucí, nová zástavba, všechno naoko tip ťop. Řadovky jak přes kopírák, čerstvá omítka, ještě voněla. První týdny jsem měl pocit, že jsem to trefil. Developer komunikoval, usmíval se, řešil drobnosti. Netěsnící okno? Přijeli, opravili. Prasklá dlaždice? Bez řečí vyměnili. Říkal jsem si, že ty historky o developerech jsou asi přehnaný.

Pak jsme si začali víc všímat podlah.

Eva (62): Když si sousedi hráli na odborníky, zničili nám záhon i plot. Přitom jsme je varovali

Pod nohama to plave

Začalo to nenápadně. U souseda skříň, která nešla dovřít. U dalšího praskající plovoucí podlaha. Já jsem si toho všiml, když jsem vezl dětské autíčko přes obývák a ono se samo rozjelo zpátky. Ne rychle, ale dost na to, aby to člověka štvalo.

Sešli jsme se se sousedy jednou večer venku, klasika – plastový kelímky, někdo donesl lahváče, děti pobíhaly mezi domy. A najednou jsme zjistili, že to máme všichni. Každej dům. Vlny v podlaze, jak na starý silnici.

Reklamace šly hromadně. Developer pořád ještě reagoval, ale už to nebylo tak hladký. Najednou bylo slyšet „musíme prověřit“, „to je v normě“, „to se vám zdá“. To poslední mě vždycky zvedlo ze židle. Protože když vám klouže sklenička po lince, tak se vám to fakt nezdá.

Leoš (72): Syn chtěl, abych bydlel v jeho luxusní vile. Cítil jsem se tam jako cizinec

Papíry místo oprav

Měli jsme toho plný zuby, tak jsme šli tvrději. Předžalobní výzvy, právník, všechno ofiko. Papíry lítaly sem a tam, ale podlahy zůstávaly křivý.

Jednou jsem jel z práce a zastavil se v takové té typické zaplivané herně u nádraží, kde to smrdí starým kouřem a levným parfémem, co se drží ve vzduchu jak mlha. Seděl jsem tam s kamarádem, koukal do těch papírů a měl pocit, že se to nikam nehýbe. Jak ty naše podlahy – jen opačně.

Developer se mezitím odmlčel. Telefony nezvedal, na maily odpovídal sporadicky. A pak už vůbec.

Irena (33): Sousedé jsou neuvěřitelně hluční. Přes den řvou na zahradě děti, večer u flašky hulákají dospělí

Bílý kůň

Pak přišla ta informace, co vám v hlavě udělá takový to tiché „klik“. Firma byla přepsaná. Najednou tam byl napsaný nějaký člověk, kterého nikdo z nás neznal. Klasika – bílý kůň.

To už nebyl jen vztek. To byla směs bezmoci a takovýho toho studu, že jste naletěli. Podali jsme podnět s podezřením na trestný čin. Policie to začala řešit.

A kupodivu – oni to fakt rozjeli. Výslechy, znalecké posudky. Potvrdilo se, že podlahy jsou špatně udělané, technologický postup porušený. Měli jsme to černé na bílém.

Jenže tím to nějak… skončilo.

Dana (31): V novém domě nám sama od sebe stoupala teplota. Bylo k neuvěření, co za tím stálo

Ticho po pěšině

Uběhly měsíce. Pak rok. Sem tam nějaká zpráva, že se to „řeší“. Ale reálně nic. Podlahy pořád vlny, firma prázdná, bez peněz, bez lidí.

A ten chlap? Založil si novou. Normálně pokračuje dál. Nové domy, další lidi, nový začátky. Možná teď někde někomu vysvětluje, že „to je v normě“.

Občas večer stojím v obýváku, koukám na tu linku a čekám, jestli se ta sklenička zase pohne. Už mě to ani nepřekvapuje. Spíš mě zajímá, kolik dalších lidí teď někde stojí stejně jako já – a ještě si myslí, že to dobře dopadne.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].