Facebook
Instagram
Petra si nevěděla rady se svou maminkou. Když ovdověla, propadla smutku a následně začala doma shromažďovat věci z popelnic. Petra jí domlouvala, ale nic nepomáhalo. Pak jednoho dne zjistila, proč to máma dělá.
„Nemáš ponětí, co lidé vyhazují a kolik jídla se plýtvá,“ říká moje máma pokaždé, když se jí ptám, proč prohledává popelnice. Opravdu ji nechápu. Je to kultivovaná, elegantní žena, která nežije v chudobě. Na jednu stranu je mi jí líto, ale na druhou stranu se za ni stydím.
Máma má zvláštní hobby
Mámě je 68 let a prožila si toho hodně. Vyhrála boj s rakovinou, což se bohužel nepovedlo tátovi – zemřel před dvěma lety. Měli krásné manželství, proto pro ni byla tátova smrt obrovskou ránou. Tehdy se jí asi něco změnilo v hlavě a našla si zvláštní „hobby“ – prohledávání popelnic.
Nosí domů různé věci, které většinou vůbec nepotřebuje. Nedávno přinesla dva dětské kočárky, protože, jak řekla, by bylo škoda, kdyby se vyhodily, a třeba je někdo využije. Nebylo by to tak zlé, kdyby je skutečně někomu dala, ale už měsíc zabírají místo v předsíni a sedá na ně prach. Každá naše konverzace na toto téma končí hádkou. Je to velmi nepříjemné, protože jsme si kdysi dobře rozuměly, ale teď nemůžeme najít společnou řeč.
„Já už na to opravdu nemám sílu,“ stěžovala jsem si své kamarádce Anně (39).
„Nelekej se, ale to může být nějaká psychická nemoc,“ odpověděla vážně.
„Ježíši, nechci na to ani pomyslet...“ vydechla jsem. Tu možnost jsem vůbec nebrala v úvahu, ale co když je to opravdu tak?
Vyděsilo mě to
Anna mi vyprávěla o své známé, která se stala obětí sběratelské mánie a nakonec skončila v psychiatrické léčebně. Nechtěla jsem, aby moje máma dopadla stejně.
„Nepřesvědčím ji, aby šla k lékaři,“ povzdychla jsem si těžce, když jsem si představila, jak se snažím přimět matku k rozhovoru se specialistou.
„Určitě existuje nějaký způsob,“ snažila se mě povzbudit Anna. „Když na něco přijdu, dám ti vědět. Nezoufej, všechno bude v pořádku.“
Úsměv kamarádky a její vlídná slova mi dodaly trochu odvahy. Přesto mě děsilo, že se chystám na dovolenou s rodinou a nebudu moci matku kontrolovat. Měla jsem strach z toho, co najdu v jejím bytě po dvou týdnech. Snažím se její nepořádek průběžně uklízet – kdyby nebylo mě, topila by se ve věcech, které našla v popelnicích.
Během dovolené jsem vůbec nemohla odpočívat, protože mé myšlenky se neustále točily kolem matky. Co když je to opravdu nemoc? Slyšela jsem, že sběratelství může být vážný problém – závislost, jako každá jiná. Před manželem a dětmi jsem si hrála na hrdinku, nechtěla jsem je znepokojovat. Navíc můj manžel ji nemá příliš v lásce...
Musela zasáhnout celá rodina
První věc, kterou jsem udělala po návratu do Česka, byla návštěva mámy. Jak jsem předpokládala, její sbírka „pokladů“ se rozrostla. Strašně jsme se pohádaly, odešla jsem a práskla dveřmi. Byla jsem tak otřesená, že jsem si vzala taxi, protože jsem se bála řídit v takovém stavu. Dom jsem manželovi vyprávěla, co se stalo. Předpokládala jsem, že bude naštvaný, ale tentokrát k situaci přistoupil s pochopením.
Rozhodli jsme se, že si s mámou promluvíme společně, a že u toho budou i děti. Věděli jsme, že je to manipulace, protože máma milovala své vnoučata nade vše a ráda s nimi trávila čas. Pozvali jsme ji na nedělní oběd...
„Měla jsem tušit, že je to léčka,“ řekla nespokojeně.
„Pochop, že se o tebe bojíme. To tvoje prohledávání popelnic už zašlo příliš daleko,“ řekla jsem. I když jsem byla rozrušená, držela jsem nervy na uzdě.
Myslela jsem, že se rozzuří, ale místo toho se rozplakala. Úplně se zhroutila. Objala jsem ji.
„Mami, proboha, co se děje?“
„Od tátovy smrti si s tím nevím rady...“ vzlykala.
V tu chvíli mi bylo strašně líto, že jsem se za její chování styděla. Rozbrečela jsem se. Pak přiznala, že nedokáže zaplnit prázdnotu, kterou cítí po tátově odchodu, a že to s těmi popelnicemi vyplynulo tak nějak samo. Ztratila nad tím kontrolu...
Věřím, že to bude lepší
Mluvily jsme spolu dlouho. Ulevilo se mi, protože souhlasila s návštěvou psychiatra. Nevím, kdo se diagnózy bál víc – ona nebo já. Po dvou návštěvách se lékař rozhodl nasadit léky a doporučil terapii.
„Nejsem na to stará?“ ptala se máma.
„Na takové věci není člověk příliš starý nikdy,“ odpověděla jsem. „Slíbíš mi, že půjdeš na terapii?“
„Ano, zlato, slibuji.“
Pak jsme šly na hřbitov zapálit svíčku tátovi. Máma řekla, že byl láskou jejího života a vždy se modlila, aby zemřela před ním.
„Ale Bůh mě nevyslyšel, což mě trápí,“ dodala smutným hlasem.
„Prosím, neříkej to,“ položila jsem jí ruku na rameno. „Potřebujeme tě, já a děti. Víš, jak moc tě milují.“
Někdy si neuvědomujeme, s jakými obtížemi se potýkají lidé kolem nás. Zejména ti starší. Musí to být strašné, když lidé, které milujeme, pomalu odcházejí, jeden po druhém. Máma byla na pohřbech mnoha svých přátel. Myslela jsem si, že se s tátovou smrtí nějak vyrovná. Problém byl, že jsem se na to dívala svýma očima. Teď jsem pochopila, že tohle se dělat nesmí. Nikdy nevíme, co se odehrává v někom jiném a jak na něj určité okolnosti působí...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
