Facebook
Instagram
Pan Roman vždy hodně pracoval, aby jeho manželka měla všechno. Když jednoho dne přišel o práci a skončil v nemocnici, ukázalo se, jaký je jejich vztah ve skutečnosti...
Ať jsem udělal cokoli, nikdy to pro ni nebylo dost. Vždycky jí bylo málo a sama se k práci moc neměla. Jednoho dne jsem toho měl už dost...
Svatbu jsem neplánoval
Chodili jsme spolu již nějaký čas, ale i když jsme často skončili v posteli, nebral jsem Lucii (60) příliš vážně. Když se ale ukázalo, že čeká dítě, rozhodl jsem se zachovat jako chlap a požádat ji o ruku. Se slzami v očích se mi hodila kolem krku a řekla: "Souhlasím."
Když jsem cítil teplo vyzařující z jejího měkkého těla, napadlo mě, jaké by to bylo stárnout po boku takové ženy. Přívětivá, vynalézavá a ochotná pomáhat... Opravdový skvost, dobře vychovaná dcera zemědělce. Co jiného by si muž ve třiceti, který má za sebou několik romantických dobrodružství, mohl přát?
Hned po svatebním obřadu jsme se přestěhovali do malého městečka, do domu, který jsem zdědil po babičce. Lucie se starala o našeho syna, později se nám narodily další tři děti. Mezitím jsem dělal vše, co bylo v mých silách, aby se rodina měla dobře. Ačkoliv jsem pracoval v kanceláři, odpoledne jsem makal v našem ovocném sadu, díky čemuž nám nikdy nechyběly peníze.
Dřel jsem jako šílený
Snila moje žena o dovolené u moře? Žádný problém, zařídil jsem nám slušné ubytování a vyrazili jsme na dva týdny. Chtěla nový nábytek? Hezčí hrnce nebo speciální pánev? Žádný problém. Řídil jsem se pravidlem, že moje partnerka je moje vizitka. Příliš jsem nepřemýšlel nad tím, jak její přání zvládnu. Jednoduše jsem je plnil a ona se nikdy neptala, odkud na to beru peníze.
"Mám štěstí! Žádná žena nemá tak úžasného a podnikavého muže," líbala mě a projevovala vděčnost za každý dárek. Moje žena vždy chápala, že nejsem doma moc často, protože buď trávím osm hodin v práci, nebo mizím do sadu. Nikdy si nestěžovala, když jsem neměl čas uložit děti do postele nebo se zúčastnit rodičovských schůzek ve škole. Pro ni bylo důležité, že soboty a neděle jsem se věnoval zcela rodině.
Oceňoval jsem její přístup. Cestou mezi domovem a prací jsem často přemýšlel, že až naše děti vyrostou a opustí rodinné hnízdo, konečně si budeme moci užívat jeden druhého. Budeme se víc milovat, spřádat plány do buducnosti a cestovat po Čechách, možná i po celém světě.
"Jednoho dne nebude náš život tak chaotický a šílený, přijdou lepší časy," říkal jsem si, když jsem si šel lehnout pozdě v noci a díval se na svou spící manželku. Během let jsem se s ní sblížil a možná ji dokonce i miloval. Ačkoliv v tom ze začátku nebyla láska, věřil jsem, že tvoříme skvělý tým a můžeme si důvěřovat.
Dostal jsem výpověď
Čas neúprosně plynul, naše děti vyrostly a vystudovaly. Dcery se vdaly a syn také založil rodinu. Poté nám dali několik vnoučat. Jak jsme s Lucií přiblížili k šedesátce, rozhodl jsem se prodat sad. Myslel jsem, že po letech těžké práce si konečně zasloužím odpočinek a více času stráveného s mojí milovanou. Předpokládal jsem, že naše skromné důchody nám budou stačit. Ale život je nepředvídatelný a rád překvapuje...
Jednoho dne mě v práci zavolali do kanceláře ředitele. Mluvil o těžké situaci, byly zrušeny tři oddělení a bude se propouštět. Trvalo mi delší chvíli, než mi došlo, co tím vlastně chce říct. Vyrazil mě! Po více než třiceti letech! Srdce mi bušilo jako zběsilé a sotva jsem dýchal. V hrudi jsem cítil bolest, jako by na mě někdo položil stokilový kámen.
V panice, že se s mým zdravím děje něco špatného, jsem vyrazil z místnosti a sáhl po telefonu, abych kontaktoval manželku. V mžiku jsme byli na cestě do nemocnice. "Zareagoval jste rychle," slyšel jsem pochvalu od doktora, který pak říkal něco o infarktu. "Doporučuji trochu si odpočinout a dočasně odložit práci stranou."
Manželka mě nechala v nemocnici
"Odložím," bezmyšlenkovitě jsem opakoval jeho slova. "Ach, pane doktore, můj manžel není ten typ, co by na práci jen tak zapomněl," vložila se do toho Lucie. "Všechno se změnilo, miláčku," nedovolil jsem jí dokončit. "Dnes mě propustili..."
Lucie zbledla jako stěna. Doktor si odkašlal a rychle opustil místnost. Zavládlo trapné ticho. Lucinka na mě zírala, jako by nepochopila význam mých slov. "Neboj, nějak to zvládneme," snažil jsem se ji povzbudit, ačkoliv jsem to v tu chvíli byl já, kdo potřeboval útěchu. "Ano," jako by náhle znovu přišla k sobě. "Nějak to zvládneme..."
Vstala ze židle a opustila místnost. Myslel jsem, že šla na procházku, nebo zavolat dětem, a že se brzy vrátí. Ale nestalo se tak. Zbytek dne jsem strávil sám v opuštěném pokoji, oblečený ve vybledlém nemocničním pyžamu, bez vlastního nádobí, sklenice, ručníku či kosmetiky...
Místo podpory si začala stěžovat
Manželka mě navštívila až následující den. Políbila mě na tvář, omlouvala se za své chování, položila na stůl krabici s dortem a zeptala se na mé zdraví. Řekla, že mě děti moc zdraví. Mlela jako straka, vyhýbala se mému pohledu. Ani jednou mě neobejmula.
"Uklidni se, nebyl to mor, jen lehké zhroucení," vysvětlil jsem, když jsem už nemohl déle mlčet. "Promiň," v očích se jí zaleskly slzy. "Ale, Romane... Co teď budeme dělat? Víš, že moc nevydělávám..." Chtěl jsem ji uklidnit. "Neboj, nějak to zvládneme," objal jsem ji, aniž bych si uvědomil, že to není vhodné téma pro nemocniční pokoj.
Lucie převzala plnou odpovědnost. Starala se o všední záležitosti. Odevzdala mé neschopenky v práci, aby se ujistila, že mě šéf nevyhodí, dokud se plně neuzdravím. Pak mě hlídala jako oko v hlavě. Ale jakmile jsem se cítil lépe, začala se ptát, jaké mám plány do budoucna. Neměl jsem tušení. Ale ona nepolevovala. Den co den mě bombardovala otázkami, zda jsem si už prohlédl nabídky práce na webu, jestli jsem se ptal kamarádů, zda nevědí o nějaké práci a tak podobně.
Možná to viděla tak, že mě tento přístup měl motivovat k podniknutí konkrétních kroků, ale její chování mi den za dnem ubíralo sil. Každý den jsem pročítal nové nabídky práce. Ty na úřadu práce jsem znal už nazpaměť. Totéž platilo o inzerátech v místních novinách. Ani návrat domů mi nečinil radost, protože jakmile mě Lucie uviděla, hned začala významně vzdychat. Den co den se vrtala v téže otázce. Ani na okamžik mi nedala pokoj...
Vrátil jsem se do práce
"Stárnu a brzy přijde můj konec," stěžoval jsem si svým dcerám. "Tati, něco vymyslíš, určitě tě něco napadne," utěšovaly mě. "Už je to skoro půl roku a ty jsi stále nic neudělal!" přerušila náš rozhovor manželka. "Peníze ubývají... Co bude, když se některé z našich dětí bude potřebovat pomoc?"
"Teď potřebuji pomoc já," snažil jsem se jí vysvětlit, ale Lucie měla vždy nějakou odpověď. Jenže mě šest měsíců neúspěšného hledání práce přivedlo do depresí. Kdo ví, jak by to všechno dopadlo, nebýt pomoci kamaráda. Právě otevíral hospodu a nabídl mi práci. Plat byl sice mizerný, ale v té chvíli to nehrálo roli. Nejdůležitější bylo, že jsem měl nějakou činnost.
"A s tím se chceš smířit?" naříkala Lucie, místo aby byla ráda, že mě nemusí celé dny vidět doma. "Když jsem si tě brala, myslela jsem, že máš na víc. A teď co? Z úředníka jsi se stal obyčejným pinglem v nějaké díře!"
Už jsem vážně neměl sílu poslouchat tyto nesmysly, tím spíše, že podnik mého kamaráda nevydělával tolik, kolik plánoval. Kamioňáci evidentně naší hospodu neměli na trase a místní dávali přednost jídlu doma, takže jsme měli prázdno od rána do pozdního večera. "Promiň, ale musím ten podnik zavřít," řekl mi kamarád po několika měsících.
Utekl jsem od svého starého života
Když jsem otáčel klíčem v zámku, napadlo mě, že to může být nejen poslední den hospody, ale také mého vztahu s Lucií. Byl jsem zdrcený, protože jsem věděl, že jakmile jí to zmíním, doslova mě sežere. Pak jsem dostal nápad. Musím zmizet, utéct...
Nejde o to, abych se rozvedl, protože pak bych asi přišel o nějaký majetek, ale jen o to, abych před ní utekl. Utekl od Lucie, utekl od té iluze, ve které jsem žil... Místo abych se vrátil domů, nasedl jsem do auta a odjel do nedalekého města. Pak jsem jel dál a dál. Až jsem dorazil na druhý konec Čech. Dostal jsem se do malé, zapomenuté vesnice. Pronajal jsem si pokoj u jednoho dědečka... Neřekl jsem mu své pravé jméno. Druhý den jsem začal načerno pracovat na místní farmě.
Už je to rok, co jsem odešel. Naprosto netuším, jak se má Lucie, jedině osud mých dětí mi nedá spát... Zírám na svůj starý mobil s předplacenou kartou a přemýšlím, jestli jim nezavolat. Ale kdo ví, možná už mě považují za mrtvého...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
