Bára (37): Příliš pozdě mi došlo, že přicházím o manžela. Všechno je to moje chyba

Na první pohled může být můj život ideální. Mám dobrou práci, úspěch, prestiž, lidé obdivují mé tempo a efektivitu. Nedávné povýšení potvrdilo vše, o co jsem se poslední dva roky snažila. Můj manžel Marek to všechno snášel trpělivě. Moje věčné „za chvíli“, návraty po osmé večer a odseknutí „dobře, dobře“ na jeho otázky. Nepamatuji si, kdy jsme naposledy jedli večeři u stolu, a ne každý zvlášť s telefonem v ruce. Proto to ten den mělo být jinak.

Laura (37): Na telefonu jsem trávila veškerý volný čas. Ani jsem si tak pořádně nevšimla, že mě opustil manžel i s dětmi

Snažila jsem se to napravit

Nakoupila jsem, vypnula telefon, zapálila svíčky. Připravila jsem jeho oblíbenou čínu s kuřecím masem. Pamatuji si, že kdysi, na začátku našeho vztahu, říkal, že ji takhle dobře nedělají ani v restauraci. Prostřela jsem stůl. Bez přehánění, ale hezky – bílé talíře, červené ubrousky, dvě vysoké svíčky a sklenka vína pro každého. Na chvíli jsem si sedla a podívala jsem se na hodinky. Za deset minut by tu měl být. Zhluboka jsem se nadechla a vstala, abych ještě jednou zkontrolovala, zda je všechno připravené.

Dveře se otevřely v šest. Slyšela jsem jeho kroky a hned jsem šla do předsíně. „Ahoj,“ řekla jsem s úsměvem. „Převlékni se, večeře už čeká.“ Marek se na mě podíval s lehkým překvapením. Nebyl zvyklý, že na něj čekám u dveří. Kývl hlavou a odešel do ložnice. Po několika minutách jsme seděli u stolu. „Voní to povědomě,“ řekl. Usmála jsem se. „Chci, aby to dnes bylo jako dřív...“

Renata (44): Dovolená v Itálii měla zachránit moje manželství. Můj muž ale pořád jenom remcal a ještě mě urazil

Manžel mě zaskočil

Jedl klidně a tiše, jako by každé sousto bylo úkolem, který je třeba splnit. Já mluvila – vyprávěla jsem o práci, o tom, že konečně mám méně stresu, že bychom mohli někam jet na víkend. Jenže on dál mlčel a atmosféra zhoustla. Občas se na mě podíval, ale hned uhnul pohledem ke svíčkám. „Marku... o čem přemýšlíš?“ zeptala jsem se. „O tom, že ne všechno se dá napravit jednou večeří,“ odpověděl tiše.

Na takovou odpověď jsem nebyla připravená. Zírala jsem na ubrousek, který jsem bezmyšlenkovitě mačkala mezi prsty. Nečekala jsem, že to řekne takhle na rovinu. „Vím, že jsem spoustu věcí pokazila,“ začala jsem po chvíli. „Vím, že jsem to všechno moc dlouho ignorovala. Ale teď to chci změnit. Opravdu.“

Marek seděl naproti mně, klidný, uzavřený do sebe jako vždy, ale bylo na něm něco jiného. Jako by už nečekal, nebojoval, ale smířil se s něčím, o čem jsem já teprve začínala přemýšlet. „Snažila ses,“ pronesl. „Vím, že ses snažila. Ale mezitím... se něco změnilo.“ Znala jsem ten tón jeho hlasu. Znamenal, že mluví pravdu. „Co se změnilo?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď vlastně nechtěla slyšet.

Vstal, přistoupil k oknu a chvíli se díval na tmavou oblohu. Pak se ke mně otočil a řekl: „Když jsi tu nebyla… když jsem si s tebou nemohl promluvit, někoho jsem potkal. Neplánoval jsem to. Prostě se to stalo...“ pronesl. A pak dodal, že někoho má. Někoho, kdo mu naslouchá...

Karla (32): Pokusila jsem se zachránit moje manželství, ale na to musí být dva

Přišla jsem o manžela

Nasedla jsem do auta, aniž bych věděla, kam jedu. Jezdila jsem bezcílně po městě, až jsem nakonec zaparkovala někde u lesa. Opřela jsem si hlavu o volant a zavřela oči. Začaly se mi vracet vzpomínky. První společný podnájem, náš stůl z Ikey, smích a něžné milování. Neznala jsem tu ženu, ale představovala jsem si ji jako mladší, tišší, zamyšlenou. Možná mu vaří kávu, naslouchá jeho vyprávění o filmech, na které jsem já neměla čas se dívat. Možná umí prostě jen být, když on to potřebuje.

Ráno jsem se probudila dřív než obvykle. Marek už odešel. Zůstal tu jen jeho hrnek, jako vždy umytý a uklizený na svém místě. Sedla jsem si ke stolu, k tomu samému, u kterého jsem se ještě včera snažila zachránit to, co přestalo existovat. Byla jsem unavená, víc než po nejtěžším projektu. Ta únava neměla nic společného s nedostatkem spánku. Byla to únava z boje, který jsem začala příliš pozdě.

Sedla jsem si na gauč, objala si kolena a opřela si o ně bradu. Ticho už nebylo jen absencí zvuku. Bylo jako hluchá zeď mezi tím, co bylo, a tím, co zbylo. Myslela jsem si, že stačí vrátit se do bodu, kde se všechno začalo kazit, a napravit to jediným gestem. Ale láska není jídlo. Nedá se jen tak uvařit...

Další příběhy ze života →

Olga (43): Chtěla jsem zachránit manželství. To, co mi muž vpálil na společné terapii, mě ale úplně zlomilo

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].