Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeSimona a Ondra tvoří pár již od střední školy. V 26 letech se proto cítí jako starší manželé a na Simonu začíná doléhat tíha stereotypu. Jednoho dne přišla s nápadem, že si oba musí najít koníček, aby jejich vztah neupadl. Ondrova nová záliba ale přinesla Simoně nečekané komplikace.
Nikdy jsem si nemyslela, že obyčejná věta: „Najdi si nějaký koníček,“ dokáže odstartovat konec světa… Nebo minimálně konec mého klidného soužití s Ondrou.
Přítel je typický workoholik. Práce a já – to jsou dva pilíře jeho života. Žádný sport, žádné modelaření, žádné rybaření s kamarády. Po večerech seděl vedle mě na gauči s očima přikovanýma k obrazovce, zatímco jsme spolu sledovali náš oblíbený seriál.
Já si tu tichou pohodu užívala, ale zároveň ve mně cosi hlodalo, že to není úplně zdravé. Lidé potřebují koníčky. To říkají všechny chytré články o vztazích. Tak jsem mu to začala připomínat: „Najdi si něco, co tě bude bavit. Aspoň jednou týdně dělej něco pro sebe. Nechci, abych volný čas trávil jenom se mnou.“
Můj přítel se zbláznil do rapu
Kdybych věděla, co tím rozpoutám, radši bych držela pusu. Jednoho dne přišel domů s výrazem, který jsem u něj už dávno neviděla. Oči mu svítily, tváře měl zrůžovělé a sotva vydechoval, jak byl vzrušený: „Mám to! Budu skládat rap.“
Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. Jenže on nepřestal. Druhý den přišla zásilka – mikrofon, sluchátka, zvuková karta, něco, co vypadalo jako mixážní pult, a kabely, které se zamotaly ještě dřív, než je rozbalil. Naše spíž, kdysi hrdě nacpaná těstovinami a zavařeninami, se proměnila v „nahrávací studio“.
Od té chvíle chodil doma neustále se sluchátky, kýval hlavou do rytmu, mumlal si a sem tam zvedl prst, jako by právě vymyslel geniální rým. Když mě potkal v kuchyni, spustil na mě své verše. Bylo to milé, ale zároveň děsivé tím, jak to bral vážně. Ani náš pes a králík nezůstali ušetřeni. Pes dostal freestyle o tom, jak je „nejvíc swag na sídlišti“ a králíkovi věnoval Ondra celé tři sloky o tom, že „skáče jak beat“. Smáli jsme se tomu – tedy, já se smála napůl z pobavení a napůl z nervozity.
Lituji svého rozhodnutí
A pak to začalo být únavné. Náš večerní seriálový rituál, kdy se zabalíme do deky, otevřeme víno a smějeme se stejným vtipům, byl pryč. Ondra seděl ve spíži se sluchátky, ponořený do svého světa a já v tu chvíli pro něj byla hodně vzdálený vesmír.
Jednou mě dokonce vytrhnul ze spánku – tancoval kolem postele s telefonem v ruce a šeptal: „Lásko, jednou se proslavím a budu zpívat na velkým pódiu.“ Jeho oči zářily takovým nadšením, že jsem neměla srdce mu říct pravdu - že jeho rap je... no... strašný. Rýmy na úrovni školní slohovky a občas úplně mimo rytmus. Ale mohla jsem za to já. Já ho do toho dotlačila.
Dny ubíhaly a já si začala připadat jako vedlejší postava v jeho „hudebním příběhu“. Nemohla jsem se klidně dívat na svůj seriál, nemohla jsem mít klidný večer. Byt byl plný basů a pseudouměleckých textů o tom, jak „život je boj a láska je beat“.
Teď stojím před rozhodnutím, které se zdá banální, ale děsí mě. Budu mlčet a nechám ho dál věřit, že se rodí nová hvězda českého rapu, nebo mu řeknu pravdu. Jenže vím, že když mu vezmu tenhle sen, zhasne v něm i to nadšení, které jsem na něm tolik obdivovala. A tak zatím sedím na gauči, v ruce dálkové ovládání, poslouchám, jak se ze spíže ozývá jeho falešný „yo, yo, check it“ a říkám si, že možná… možná ještě chvilku posečkám.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
