Markéta (31): Dopis z minulosti mě přiměl podívat se na to, co jsem v životě opustila

Na dně šuplíku, v krabici od bot polepené vybledlými nálepkami, jsem našla něco, co jsem nečekala – bílou obálku složenou na třetiny a pečlivě zalepenou. Na přední straně stálo kostrbatým písmem: „Pro Markétu z budoucnosti. Neotvírat dřív než v dospělosti!“

To písmo jsem znala. Bylo moje, ale patřilo té dívce, kterou jsem kdysi byla. Té, která věřila, že svět je roztančené pódium a že všechno je možné.

Tomáš (41): Nákup s dcerou mě přenesl do minulosti. Ožily ve mně dávné pocity studu

Odhalila jsem tajemství zapomenutého dopisu

Sedla jsem si na koberec, opřela se zády o postel a chvilku váhala. Měla jsem strach. Jako by mi ta obálka mohla připomenout něco, před čím jsem celé roky unikala. Nakonec jsem ji pomalu rozlepila. Papír uvnitř byl lehce nažloutlý, ale písmo zůstalo stejné – upřímné, naivní, dětské.

„Milá Markéto,“ psala jsem si kdysi, „doufám, že teď už jsi slavná tanečnice. Taková, co tančí na velkých soutěžích, všichni ji znají a obdivují. Taky doufám, že učíš malé holky tančit, protože když mě to učí paní Simona, vždycky mi říká, že jednou můžu být skvělá. A já jí věřím. Doufám, že pořád miluješ tanec stejně jako já a nikdy toho nenecháš.“

Četla jsem to několikrát dokolečka, dokud se mi před očima nezačaly dělat rozmazané skvrny. Zpočátku se mi sevřelo hrdlo, pak se mi rozklepaly ruce. A když jsem se pokusila nadechnout, něco ve mně povolilo. Rozbrečela jsem se – ne krátce, ne slzami tichými, ale dlouze, bezmocně, jako když se z člověka začne vyplavovat všechno, co dlouho potlačoval. Moje dětské sny. Ty, které jsem pohřbila, ani nevím kdy přesně.

Anna (53): Po letech jsem znovu potkala muže, kterého jsem nikdy nepřestala milovat

Vynořily se mi vzpomínky

Když jsem byla malá, tanec byl můj svět. Vracela jsem se domů s rozpáleným obličejem a roztřepenou špičkou balerín, které máma vždycky po večerech zašívala. Byla jsem obklopená hudbou, pohybem, zrcadly v tanečním sále. Pamatuju si ten pocit – extázi z toho, když moje nohy dělaly přesně to, co měly, když se mé tělo natáhlo v arabesce a já si připadala alespoň na zlomek sekundy dokonalá.

Máma mě v tom podporovala se stejnou láskou, s jakou jiní rodiče podporují své děti ve hře na housle nebo v matematické olympiádě. Věřila mi. A já věřila jí. Jenže pak přišla puberta. Jako by někdo zhasl světlo. Najednou jsem nesnášela zrcadla. Nesnášela jsem, jak se mé tělo mění, jak přibírám, jak všechno, co jsem dřív dokázala, teď bolelo nebo vypadalo nemotorně. Přestala jsem nosit baletní trikot, protože jsem se v něm necítila hezky. Přestala jsem chodit na tréninky, nejdřív občas, pak čím dál častěji.

A jednoho dne jsem se rozhodla prostě s tým skončit. Paní Simona mi volala. Maminka se mě ptala, co se děje. A já jen pokrčila rameny, jako by tanec nikdy nebyl nic víc než záliba na pár měsíců. Ve skutečnosti mě ale bolelo srdce pokaždé, když jsem míjela nástěnku, na které visely fotky z vystoupení. Jako bych tam nechala kus sebe a styděla jsem se to přiznat.

Monika (68): Dojal mě dopis z minulosti, který jsem našla po deseti letech. Konečně vím, že mě otec měl rád

Dopis jsem našla v pravý čas

Uplynulo víc jak deset let. Dopadla jsem dobře, nebo aspoň to tak působí, když o tom mluvím nahlas. Mám práci, byt, několik přátel. Ale někde ve mně byla prázdná místnost, v které se usadila moje dřívější touha tančit, zkroucená a tiše přežívající jako starý plakát, který nikdo dávno neodrolil ze zdi.

Teď, když jsem držela v ruce dopis své mladší verze, jsem cítila, jak se ta místnost znovu otevírá. Ta dívka ve mně stále někde byla. Jen jsem ji zavřela za dveře. Dopis jsem odložila na postel. Slzy mi ještě stékaly po tvářích, ale najednou už nepřinášely jenom bolest. V břiše jsem ucítila zvláštní napětí – skoro jako když jsem dřív čekala, až začne trénink. Strach smíšený s radostí, očekáváním, možná i kouskem naděje.

Postavila jsem se. Natáhla jsem ruce nad hlavu – pohyb tak známý, až mě zamrazilo. Moje tělo protestovalo, svaly, které jsem roky zanedbávala, se připomínaly, ale nepřestala jsem. Jen jsem zkusila udělat jednoduchý úklon do strany. Pak druhý. Nic velkého. Ale udělala jsem ho. A v tom okamžiku, uprostřed obyčejného odpoledne v ložnici, jsem cítila, že něco se ve mně opravdu změnilo. Jako by v mém nitru někdo tiše rozsvítil malou lampu. Usmála jsem se.

Možná nikdy nebudu slavná tanečnice. Možná nikdy nebudu učit malé holky piruety a skoky. Ale můžu udělat něco jiného – znovu vstoupit do sálu. Znovu začít se hýbat. Znovu dát šanci tomu, co jsem kdysi milovala, i když teď už moje tělo vypadá jinak. A tak jsem dopis opatrně složila zpátky, ale nevrátila jsem ho do krabice. Nechala jsem si ho na nočním stolku. Aby mi připomínal, že sny neumírají, jen někdy usnou na dlouhou dobu.

Ilona (40): Máma mi k narozeninám dala dopis, který jsem jí napsala, když mi bylo patnáct. Po jeho přečtení jsem brečela jako želva

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].