Tomáš (41): Nákup s dcerou mě přenesl do minulosti. Ožily ve mně dávné pocity studu

Byl jsem tam kvůli ní. Kvůli mé dceři Sofii. Měla narozeniny a už týdny mluvila jen o tom, že „v Praze otevřeli nový K-pop store“. Znělo to jako svatyně, kam se musí jít poklonit. Když mě požádala, abych tam šel s ní, nedokázal jsem říct ne. Už dávno vím, že čas, který ještě chce se mnou trávit dobrovolně, je vzácný.

Dominik (65): S dcerou nemám moc dobrý vztah. Budu to muset napravit, ať o mě ve stáří má kdo pečovat

Mezi plakáty a dívčím smíchem

Už když jsme přicházeli k obchodu, slyšel jsem tlumenou rytmickou hudbu s těmi typickými korejskými vokály. Ve výloze se blýskala spousta plakátů – kluci s dokonalými účesy, holky se školáckým stylingem, zářící úsměvy, oči jak z anime. Sofia se na mě podívala s výrazem čiré radosti a řekla jen: „Tati, podívej, to je Hyunjin a Bang Chan!“ Nevěděl jsem, kdo to je, ale přikývl jsem, jako bych ta jména znal odjakživa.

Když jsme vešli dovnitř, zaútočila na mě směs parfémů, plastu a nadšení. Všude kolem se hemžila děvčata, převážně ve věku mezi dvanácti a sedmnácti. Některé z nich měly na tričku portréty svých idolů, jiné držely v rukou fotokarty, které si navzájem ukazovaly s posvátnou úctou. Cítil jsem se jako návštěvník z jiného světa. Jako omylem přemístěný dinosaurus.

Sofie se hned vrhla k regálu s alby a já zůstal stát opodál, abych nepřekážel. Připadal jsem si trapně – všude kolem smích, růžové batohy, telefony s přívěsky. Nikdo si mě sice nevšímal, ale i tak jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. A právě v tom okamžiku se mi vybavila vzpomínka. Tak živá, až mě zamrazilo.

Michal (45): Byli jsme s dcerou sehraná dvojka, ale najednou jsem nezajímavý chudák. To nový tatínek je borec, co jí dopřeje vše

Vzpomínka na modrý balíček

Bylo mi tehdy asi jedenáct. Máma mě poslala do drogerie koupit „něco pro ni“. Pamatuju si, že jsem stál přede dveřmi a přemlouval se, že to zvládnu. V ruce jsem svíral papírek s poznámkou: „Dámské vložky, modré balení, značka Libresse.“ Nechápal jsem tehdy přesně, co to je, ale věděl jsem, že to má být něco, o čem se nemluví nahlas.

Vstoupil jsem a hned cítil, že tam nepatřím. Za pultem dvě prodavačky – ženy středního věku, nalakované nehty, hlasitý smích. Zastavil jsem se u regálu, snažil se tvářit, že vím, co hledám, ale připadal jsem si jako špión, který má ukrást státní tajemství. Když jsem se konečně odvážil zeptat, jedna z nich se pousmála a naklonila se ke mně: „To máš pro maminku, viď?“ Přikývl jsem, rudý až po uši.

A zatímco mi nesla ten nešťastný modrý balíček, mluvila s kolegyní o „těch svých mužích, co nic nechápou“ a o nějaké nové barvě laků. Já stál, jako bych tam nebyl. A přál jsem si, aby mě pohltila zem.

Radim (50): Škola ničí dceru sociálními sítěmi. Snažím se proti tomu bojovat, jenže jsem v menšině

Ztracen i objeven v cizím světě

Teď, o třicet let později, jsem tam stál znovu. V jiném světě, ale se stejným pocitem. Ženský svět, hlučný, barevný, plný slov a emocí, které se mě netýkaly. Všichni kolem měli svůj jazyk – mluvili o bias, comebacku, photocard trade – a já jen přikyvoval, že rozumím, i když jsem netušil, o čem se baví.

Sofie ke mně přiběhla s nějakým albem v ruce. „Tati, tohle musíme koupit! Je tam limitovaná karta Felixe!“ řekla s nadšením, které jsem jí záviděl. A pak, aniž bych to čekal, mě chytila za ruku. „Jsi nejlepší táta,“ pronesla.

V tu chvíli to trapno zmizelo. Možná jsem nerozuměl K-popu, nerozuměl jsem ani těm kartám, ale rozuměl jsem tomu, proč tam jsem. A vzpomněl jsem si, jak tehdy máma, když jsem se vrátil s nákupem z drogerie, řekla prostě: „Díky, zlato. Jsi šikovný.“

Iveta (35): Moje dcera neví, že jsem uklízečka. Nedovolím, aby se jí kvůli tomu děti smály

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].