Magda (26): Nové šéfové jsem začala automaticky tykat. Zadělala jsem si tak na pořádný trapas

Někdy jsou to právě drobnosti, které rozhodnou o tom, jak se v nové práci zapíšeme. Jeden neuvážený zvyk, převzatý z předchozího zaměstnání, mi připravil okamžik, na který jen tak nezapomenu. Zatímco v bývalé firmě bylo tykání naprostou samozřejmostí, v té nové se ode mě očekával větší odstup a formálnost. Jenže já jsem to první dny nedokázala uhlídat a dostala jsem se do trapné situace se svou šéfovou.

Zuzana (38): Nová práce po letech na mateřské je pro mě náročná. Mám pocit, že mezi mladé kolegy nezapadám

Starý zvyk se v novém prostředí nechytl

Když jsem nastupovala do nové práce, byla jsem plná očekávání i nervozity. Člověk nikdy neví, jak ho kolektiv přijme, jaký bude šéf a jestli se mu podaří zapadnout. Přesto jsem byla docela sebevědomá – měla jsem zkušenosti, energii a chuť učit se nové věci. Jen jedna věc mi v té chvíli ani nepřišla na mysl: že i tak drobný zvyk, jakým je způsob oslovování, mi může připravit trapnou chvilku.

V mé předchozí práci totiž panovala dost neformální atmosféra. Byla to menší firma, skoro rodinná, a hned první den mi bylo řečeno: „Tady si všichni tykáme, bez ohledu na věk nebo funkci.“ Zprvu mi to přišlo zvláštní, ale brzy jsem si zvykla. Kolegové byli vstřícní, šéf se nechával oslovovat křestním jménem a prostředí působilo uvolněně. Zvykla jsem si tak, že „vy“ prakticky vypadlo z mé slovní zásoby.

A tak se stalo, že v nové práci, kde se ode mě očekávala profesionalita a formální vystupování, jsem během prvních dní několikrát intuitivně přešla na tykání. Šlo to úplně automaticky, ani jsem nad tím nepřemýšlela. Jenže tentokrát to nebylo vítané.

Aneta (28): V nové práci jsem narazila na muže, který mi kdysi hodně ublížil. Už se nenechám zlomit

Zažila jsem dost trapný okamžik

Pamatuji si přesně tu chvíli. Byla jsem u své nové šéfové v kanceláři a chtěla jsem se na něco doptat. Řekla jsem cosi jako: „Hele, můžeš mi ukázat, jak se tohle dělá?“ V ten moment se v místnosti rozhostilo ticho, které mi připadalo nekonečné. Moje šéfová se na mě klidně, ale přísně podívala a řekla: „Promiňte, ale zatím bych si přála vykání. Sama řeknu, až uznám, že je vhodné přejít na tykání.“

Zrudla jsem až za ušima. V hlavě se mi honilo: Proč jsem tak hloupá? Proč si nedokážu dát pozor? Zmohla jsem se jen na omluvu a přikývnutí. Uvědomila jsem si, že musím být pozornější a hlídat své vyjadřování.

Eliška (27): V nové práci jsem chtěla ukázat, co ve mně je. Než jsem to stihla udělat, někdo mi podrazil nohy

Bojovala jsem s každým slovem

Od té chvíle jsem byla v práci skoro přehnaně opatrná. Každý rozhovor s ní jsem si v duchu zkoušela dopředu. Někdy jsem měla pocit, že víc přemýšlím o správném oslovení než o samotné práci. Ale postupně jsem si zvykla. „Vy“ se mi znovu dostalo na jazyk, a i když jsem se občas musela zarazit uprostřed věty, šlo to stále lépe.

Asi po dvou měsících mě šéfová zavolala do kanceláře. Byla jsem nervózní, protože jsem si myslela, že mě čeká nějaká kritika. Ona se ale usmála a řekla: „Myslím, že už je ten správný čas. Navrhuji, abychom si tykaly.“ Byla jsem překvapená a trochu zaskočená. Samozřejmě jsem souhlasila, ale v duchu jsem se musela smát. Teď, když jsem se konečně naučila pečlivě vykat, měla jsem se zase přepnout zpátky. A nebylo to tak snadné, jak jsem si myslela. Kolikrát jsem jí ještě týdny poté automaticky vykala, a pak jsme se obě rozesmály.

Tahle zkušenost mě naučila, že přizpůsobit se novému prostředí není jen o tom zvládnout pracovní úkoly, ale i o respektování pravidel, která na první pohled vypadají nepodstatně. Zvyk na tykání či vykání může člověku připadat jako maličkost, ale ve skutečnosti hodně vypovídá o vztazích, o respektu a o důvěře. Dnes už se nad tím usmívám. Tehdy jsem se cítila trapně, ale zpětně to beru jako cennou lekci. Naučila jsem se být pozornější a vážit si drobných hranic, které nastavují ostatní lidé.

Další příběhy ze života →

Vilma (34): Vždy jsem dokázala zapadnout mezi lidi, ale v nové práci čelím nečekaným komplikacím

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].