Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Martina dlouhá léta bojovala s pocitem neviditelnosti a marně hledala lásku i uznání. Byla přehlížena, odmítána a nucena se přizpůsobovat. Až se nakonec něco změnilo...
Celý život jsem si připadala jako kus nábytku – přítomná, ale přehlížená. Dělala jsem všechno, aby si mě někdo všiml – nejdřív rodiče, potom kluci a nakonec muži. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem se cítila neviditelná. Naučila jsem se, že když nebudu křičet, nedostanu ani kousek citu. A když jsem křičela, byla jsem odmítána za přílišné emoce. Celé roky jsem žila s pocitem, že lásku a úctu si musím vybojovat a že na ně možná ani nemám nárok.
Láska není péče
Moje dětství bylo plné ticha a přehlížení. Když jsem jako malá upadla a brečela, máma mě odbyla slovy, abych přestala fňukat, že se nic nestalo. Táta po práci zmizel za dveřmi s pivem v ruce a mlčel u televize. Byla jsem tiché dítě, protože jen tak jsem nikoho neobtěžovala.
Jednou jsem předstírala nemoc, jen abych se dočkala trochu péče. Máma jen vešla do pokoje a řekla, že pokud mám čas ležet, můžu jí jít pomoct do kuchyně. Tehdy jsem pochopila, že láska je jen povinnost, kterou si musím zasloužit.
Vždy jsem to musela napravovat já
První kluk, který si mě všiml, se jmenoval Tomáš. Řekl, že jsem hezká a jiná než ostatní, a já mu okamžitě uvěřila. Stal se mým světem a já pro něj byla ochotná udělat cokoliv. Když se mi ale celé dny neozýval, trápila jsem se a hledala chybu v sobě.
Čekala jsem na něj před domem, jen abych ho na chvíli viděla, ale on byl lhostejný. Když jsem se ptala, co se děje, odsekl, ať ho přestanu kontrolovat. Nakonec odešel beze slova a ve mně zanechal pocit, že nejsem dost dobrá na to, aby se mnou někdo chtěl být.
Znovu jsem se snažila přizpůsobit
O pár let později jsem poznala Petra. Byl starší, klidný a zpočátku se zdál dokonalý. Byl pozorný a já se znovu začala snažit víc, než bych měla. Vařila jsem jeho oblíbená jídla a plnila mu všechna přání, jen aby neměl důvod odejít. Postupně se ale jeho chování změnilo. Začaly drobné, nevinné poznámky o mém oblečení nebo kamarádkách.
Snažila jsem se mu přizpůsobit a potlačovala vlastní názory, abych se vyhnula hádkám. Jednoho dne mi řekl: „Víš, já mám rád klid, a s tebou jsou pořád nějaké emoce.“ Tehdy mi došlo, že opět nejsem sama sebou, ale jen verzí, která se má líbit jemu.
Už jsem nebojovala
Po Petrovi přišel Martin, ale náš vztah nevznikl z lásky, spíš z únavy ze samoty. Byl v pořádku. Nekřičel, neponižoval mě, ale také nic nedával. Byla jsem pro něj jen pohodlným doplňkem, který nakoupí, uklidí a připomene narozeniny jeho matky. Místo vyznání lásky jsem občas slyšela: „No, dobře, že jsi. Aspoň mám co jíst.“
Neměla jsem už sílu se hádat nebo se ptát na city. Začínala jsem věřit, že jsem to já, kdo je příliš náročný. Když nakonec odešel, ani jsem neplakala. Ticho, které nastalo, už nebylo děsivé. Byla to úleva.
Právě začínám žít po svém
První dny po jeho odchodu jsem strávila mlčky. Poprvé po dlouhé době jsem se nikomu nemusela zpovídat ze svých pocitů. Když mi zavolala kamarádka, s překvapením jsem jí odpověděla, že se mám opravdu dobře. Došlo mi, kolikrát jsem se snažila někoho přesvědčit, že si zasloužím úctu, místo abych ji dala sama sobě. Jednoho rána jsem se na sebe v zrcadle usmála. Pochopila jsem, že nemusím o lásku prosit.
Začala jsem chodit sama na procházky, do kina a konečně jsem si začala dělat radost. Když mi teď někdo řekne, že jsem se změnila, odpovídám: „Konečně jsem sama sebou.“ Lásku, kterou si musím vynucovat, už nechci. Chci být sama sebou, a pokud mě někdo bude milovat, tak proto, že mě uvidí takovou, jaká doopravdy jsem.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
