
Bára žije se svou dvacetiletou dcerou Ilonkou. Když si jí začal všímat nový soused, myslela si, že je to kvůli její hezké dceři, ale mýlila se...
Když se do domu přistěhoval nový nájemník, všimly jsme si ho s dcerou hned. Bylo mu odhadem přes třicet, bydlel sám, byl pohledný, milý, usměvavý... „Pro mě je starý, pro tebe mladý!“ utahovala si ze mě dcera, když jsem doma souseda pochvalně okomentovala. Ani my jsme mu nebyly zjevně lhostejné. Měl vždy snahu se s námi zastavit, zavtipkovat, a to i když jsme se potkali bez Ilonky. Myslela jsem si, že si mě předchází kvůli dceři, že se mu Ilona líbí, jenže vše bylo úplně jinak.
Myslela jsem, že má oči jen pro dceru
Když jsem se s ním míjela na chodbě, vždy mi podržel dveře. Často jsem měla pocit, že když slyšel, jak jdeme z bytu, tak také rychle „vystřelil“ – s košem, do večerky, do sklepa či garáže. Jen aby nás, tedy dceru, potkal. Vždy se ptal, jak se mám, či máme, nezapomněl utrousit kompliment. „Mami, když se potkáme bez tebe, tak tak upovídaný není! Přijde mi, že se mu líbíš,“ řekla mi jednou dcera. Vysmála jsem se jí. Odhadovaly jsme, že je soused přibližně o deset let mladší než já!
Ilonka je krásná holka, veselá, živelná, chytrá – skvěle si rozumíme. Měla jsem ji brzy, byla tak trochu omyl, ale ten nejlepší, co mě mohl v životě potkat. Její otec s námi nikdy nežil, utekl dřív, než se dcera narodila. Chlapi se po ní otáčeli, ani na chvíli mě nenapadlo, že by soused koukal po mně. I když se musím i trochu pochlubit, občas nám lidé říkali, že vypadáme jako sestry…
Byl to strašný trapas
Asi před měsícem Richard otevřel dveře, když jsem se vracela domů. Nikam nešel, otevřel je z jediného důvodu... „Báro, máte chvilku?“ zeptal se. Kývla jsem. Byl pátek, nepospíchala jsem. „Nešla byste někdy na kávu?“ zeptal se.
Byla jsem zmatená. A pak jsem vyhrkla, že mu zavolám dceru. Vůbec jsem nechápala, co mě to napadlo – taková hloupá reakce! Ani on nechápal. Chvíli jsme na sebe koukali, bylo to strašně trapné. Pak začal neobratně vysvětlovat, že jsem ho nepochopila, že by šel rád na kávu se mnou. Vykoktala jsem něco ve smyslu, že mám teď hodně práce a zavřela dveře.
Bylo to horší, než jsem čekala
Jakmile zaklaply, bylo mi to hrozně líto. Richard je sympaťák a i kdyby šlo nakonec jen o přátelství, klidně s výhodami, uvítala bych to. Známost už jsem neměla pět let. Seznamování na seznamkách mi nevyhovuje a v práci o muže nezavadím. Jenže co teď?
Uběhl týden, zdvořile mě zdraví, ale už moc nemluví. Přijde mi, že je mu trapně a snaží se rychle zmizet. Je mezi námi zkrátka jakási zeď. Ilonka ze mě má legraci, prý na něj mám prostě zazvonit a pozvat ho na kafe. „Nic horšího, než že odmítne, se ti stát nemůže. Děláš z toho hroznou vědu,“ řekla mi několikrát. Stále nemohu najít odvahu, opravdu není trapné pozvat souseda po tom všem na skleničku?
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




