
Jarda s Milenou jsou spolu už víc než čtyřicet let. Roky to byly všelijaké, ale celkem jim to fungovalo. Jakmile ale překročili šedesátku, Milena se začala hodně pozorovat a stal se z ní ukázkový hypochondr.
Jsem normální chlap, takže přiznávám, že nějaké ty rýmičky se mnou moje žena zažila, ale jinak jsem vcelku zdravý. Zato Milena v poslední době oplývá mnoha nemocemi, nebo si je spíš namlouvá. A já ji nepoznávám.
Za vše můžou rady kamarádek
Myslím si, že jádrem všeho jsou její kamarádky, se kterými se pravidelně od mládí schází. Jednou mi se smíchem oznamovala: „Kdysi jsme se bavily o chlapech a o sexu, pak o kráse a dietách, pak na scénu nastoupily děti, pak vnoučata…“ A dneska? Mám takový pocit, že hlavním tématem jejich sedánků jsou stařecké neduhy a nemoci.
Nedávno přišla a prohlásila: „Musím si nechat vyšetřit krev. A důkladně! Představ si, že všichni máme málo vitaminu D!“ Nic jsem na to neřekl, ale v duchu jsem si pomyslel: „Proč ne?“ Jenže to nebylo všechno, následně naklusala do lékárny a nakoupila spoustu různých vitamínů. Ne že by to bylo na škodu, ale předkládá je i mně – a každý den deset barevných pilulek? Neměla by se poradit s nějakým doktorem?
Chci se hýbat
Řekl jsem si, že by to chtělo spíš trochu pohybu na čerstvém vzduchu, i kvůli tomu vitaminu D. Oba jsme v důchodu a víc sedíme u televize, než že bychom nějak chodili. Vymyslel jsem takový plán – denně 7000 kroků, někde jsem četl, že to je tak akorát. Pak jsem ovšem zjistil, že je to 5 kilometrů. To z Mileny nedostanu, kdybych se rozkrájel. Takže jsem začal zlehka: „Miláčku, venku už je jaro, nepůjdeme se projít?“ Podívala se na mě, jako bych jí nabízel běžet maraton.
„Cože?!“
„Půjdeme na procházku, co říkáš?“
Reakce byla záporná. Viděl jsem, že takhle to nepůjde, tak jsem vymyslel jinou strategii. Druhý den jsem ženě nabídl, že bychom si mohli zajít do města (bydlíme na okraji) na dortík a kávičku.
To ji zaujalo a dostal jsem ji tak ven. A pak ještě párkrát. Ale přineslo to kyselé ovoce, protože…
Vymýšlí si tisíce chorob
„Určitě mám vysoký cholesterol!“ dozvěděl jsem se zanedlouho. Mileně kamarádky namluvily, že dorty a vůbec tučné nesmí. S tím v ruku v ruce přišla do našeho domova jistá cukrovka. A tak Milena utíkala k lékaři, aby ji prověřil. Na cukrovku i na cholesterol.
Když jí nic nenašel, začalo jí bolet koleno. Mě kolena bolí taky, a vyvádím kvůli tomu? Brzy na to měla dojem, že má polypy v nose. Škrábalo ji v krku. Nemohla spát. Nemohla ale ani vstávat. Píchalo ji u srdce. A nakonec prohlásila, že její prababička měla demenci a že ji jistojistě zdědila!
„Milenko, nesmíš se tak pozorovat!“ zkoušel jsem na ni smířlivě. „Ty nevíš, co to je, když mě všechno bolí!“ kňučela. „Ale tak hrozné to nebude, ne?“ To jsem si vůbec neměl dovolit, protože prohlásila, že ji nemám rád, nechápu ji a sáhla po kalendáři, aby si naplánovala, kdy navštíví všechny doktorské kapacity, aby z jí ty její choroby vyhnali.
A já se divím, co s mou ženou na stará kolena stalo a děsím se toho, aby se nerozhodla, že se bude léčit – v posteli!
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




