Facebook
Instagram
Jarmila je zklamaná ze své sestřenice Zuzany, která k ní pravidelně chodila na návštěvy. Vždy ji pohostila a dala jí na cestu spoustu věcí ze své zahrádky. Když ale Jarmila přišla na návštěvu k Zuzaně, dočkala se pouze kávy...
Rozhodla jsem se zůstat na venkově, v rodinném domě, kde jsem vyrůstala. Vdala jsem se, stala se matkou a o své sestřenici Zuzaně (32) jsem slyšela jen občas, obvykle při rodinných setkáních.
Vypadala jako celebrita
Zuzana žila nějakou dobu v Nizozemsku, ale nedávno se vrátila do Čech. Se svou rodinou se usadila v Brně, asi 40 kilometrů od mé rodné vesnice. Občas jsem se o ni zajímala, ale jaksi mě nenapadlo prostě zavolat a zeptat se, jak žije. Takže když se mi ozvala a zeptala se, jestli může přijít na návštěvu, ráda jsem souhlasila.
"Už je to hodně dávno od našeho posledního setkání! Naše děti se určitě musí potkat," navrhla Zuzana. I když jsem si nemyslela, že moje děti školního věku a Zuzanini předškoláci si budou rozumět, vždy podporuji myšlenku pěstování rodinných vazeb.
"Kdo to vlastně je?" divila se moje dcera Julinka (7). "Je to moje sestřenice. Tvá babička její babička byly sestry," vysvětlil jsem. Julinka se nad tím zamyslela a pak řekla, že je na tetu zvědavá.
Přijeli kolem poledne, v luxusním autě s cizími poznávacími značkami. Zuzana měla vysoké podpatky, byla snad o hlavu vyšší než já. K tomu sněhobílou minisukni, která dokonale ladila s její bezchybnou postavou. Vlasy jí sahaly až k zadečku a obličej měla skrytý za obrovskými slunečními brýlemi. Zkrátka vypadala jako pravá celebrita. Zuzanin manžel byl vysoký, statný muž a tričko, které měl na sobě, zdůrazňovalo každý centimetr jeho atletické postavy. Její dcera měla na sobě pastelové šaty a syn elegantní košili.
Naše rodiny si hned rozuměly
Na okamžik jsem se cítila jako chudá příbuzná. Já měla na sobě obyčejné legíny a delší blůzu. Nechtěla jsem udělat ohromující dojem. Přece jenom žijeme na venkově - nebudu se tady procházet v luxusním oděvu!
Přivítaly jsme se srdečně a představily navzájem naše děti a manžele. Zuzana se ukázala jako neuvěřitelně milá osoba a přinesla sladkosti pro děti, takže si je rychle získala na svou stranu. Můj manžel si také dobře rozuměl s jejím manželem, když se ukázalo, že sdílejí vášeň pro auta a motorky. Byla jsem si jistá, že nás čeká příjemné odpoledne.
Pak jsem šla připravit pohoštění a požádala děti o pomoc při prostírání stolu. Zuzana mi dělala společnost v kuchyni, vyprávěla mi o domě, do kterého se právě nastěhovali. "Žijeme přímo v srdci Brna. Jsem doslova dva kroky od práce a moje děti to mají do mateřské školy na skok. Jsem z toho nadšená..." chlubila se. "Fantastické. Závidím ti. Do města moc chodím," odpověděla jsem. "Nedivím se ti. Idylická atmosféra na venkově má své jedinečné kouzlo. Takový klid a blízko k přírodě. Pravděpodobně pěstujete hodně vlastní zeleniny a ovoce," pronesla. "Ano, docela dost. Máme vlastní sad a zeleninovou zahradu," pochlubila jsem se nesměle.
"Úžasné. Zelenina v supermarketech sice vypadá působivě, ale chybí jí chuť..." postěžovala si. Když jsme si sedly ke stolu, kde na nás čekalo dobré jídlo, začaly jsme mluvit o minulosti. Musím přiznat, že konverzace byla opravdu příjemná. Jako dezert jsem podávala můj domácí jablečný koláč a kávu. Zuzana ze zajímala, jestli jsou to naše vlastní jablka. "Musím přiznat, že jsou vynikající! Manželovi vždycky říkám, že domácí zelenina a ovoce chutnají nejlépe!" radovala se. A tak jsem jí při loučení naplnila kufr auta věcmi z naší vlastní zahrádky - mrkev, řepu, jablka a brambory z sklepa. Zuzana byla nadšená a velmi vděčná.
Mají vlastní hospodyni
"Ano, jsou mimořádně milí. Jen to oblečení..." zasmál se můj manžel, když Zuzana odešla. Přikývla jsem. Pravděpodobně se snažili udělat dobrý dojem. Byla jsem ráda, že jsem poznal Zuzaninu rodinu, a doufala jsem, že budeme moci občas uspořádat společná setkání. Přesto mě překvapilo, když Zuzana zavolala hned v pátek a ptala se, jestli bychom měli něco proti tomu, kdyby nás znovu navštívili.
"Samozřejmě, žádný problém. Budeme rádi," odpověděla jsem, i když jsem si nemyslela, že k dalšímu setkání dojde tak brzy. Připravila jsem oběd pro všechny a znovu jsme strávili sobotní odpoledne spolu. "Vracím ty tašky od zeleniny, které jsi mi minule dala," oznámila Zuzana, když odcházela. "Nebo máš chuť je znovu naplnit?" zasmála se, ale měl jsem pocit, že to myslí vážně.
Naštěstí jsem měla vejce od souseda, který chová slepice, takže jsem jí několik dala. Přibalila jsem zeleninu a ovoce. "Tahle zelenina je fantastická! Nikde v Brně takovou neseženu," pochvalovala si Zuzana. "Paní Eva z toho pro naše děti uvaří vynikající polévky," řekla.
"Paní Eva?" zeptala jsem se. "To je naše hospodyně," odpověděla. Můj manžel vykulil oči, jako by viděl ducha. Neznali jsme nikoho, kdo by si mohl dovolit takový luxus. "A co přesně ta paní Eva dělá?" zajímalo mě. "To víš, standardní pomoc v domácnosti. Vysává, vaří, hlídá děti. Nic mimořádného. Jen se stará o věci, na které už nemáme energii. Přece jenom má den jenom dvacet čtyři hodin," dodala s úsměvem. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, ale prohlášení "nic mimořádného" mě vyvedlo z míry. To jsou mé každodenní povinnosti, které mi zabírají hodně času a energie. Vaření a péče o děti jsou pro mě důležité, není to nic triviálního. Možná jsem cítila lehkou závist, i když to nechci přiznat. Její povýšenecký postoj mě iritoval.
Chodí k nám pravidelně
Ze Zuzaniných návštěv se stal jakýsi zvyk. Nijak nezaregistrovala, že něco není v pořádku. Prostě dorazila i s rodinou každou sobotu. Vždy si nabrala domácí dobroty, ovoce a zeleninu. Začalo mi to trochu vadit, nikdy mě nenapadlo, že tyto návštěvy budou tak časté.
"Teta zase přijede?" povzdechla si dcera, když se doslechla, že očekáváme další návštěvu. "Možná se jí líbilo to bezplatné nakupování," komentoval to můj manžel. Nebyla jsem z těch slov nadšená, ale došlo mi, že má pravdu. Přesto jsem se snažil Zuzanu bránit. "Oni se v tom venkovském prostředí cítí dobře..."
"Tak proč si nekoupili dům na venkově? Stálo by je to méně a měli by více času na své děti..." dodal manžel. Dostala jsem nápad, že bychom mohli Zuzaně oplatit návštěvy. "Chcete skutečně jít do města? Tolik smogu a dopravních zácp..." řekla s nechutí, ale já nechtěla vzdát. "Jistě. Říkala jsem, že z domu vycházím jen zřídka..." nedala jsem se.
"Tak dorazte na kávu," pověděla suše. To mi vzalo vítr z plachet. Po tolika víkendech, kdy u nás obědvala celá její rodina a ještě dostala plné tašky potravin, neměla v úmyslu nás pořádně pohostit? Přece jen má hospodyni! Myslela jsem, že jsem špatně slyšela. Přesto jsem si netroufla nic naznačit.
Návštěva u sestřenice byla fiasko
Když jsme dorazili na určenou adresu, Zuzanina vila mě překvapila. Je poměrně prostorná, ale měli jen velmi malou zahradu. Interiér vypadal extrémně vkusně - křišťálové lustry, zrcadla v hezkých rámech, stylové obklady. Nelze popřít, že to dělalo dojem. "Je to tu nádherné!" vyjádřila jsem obdiv. "Ano," zamumlal její manžel. "A měsíční splátky jsou opravdu úžasné!"
"Ale miláčku!" pokárala ho Zuzana. "Naši hosté nechtějí slyšet tvé stěžování. Pojďme do obývacího pokoje. Za chvilku bude káva," řekla. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale hospodyni jsem nikde neviděla. Zuzana si s přípravou kávy poradila sama. "A kde je paní Eva?" zeptala jsem se. "Odešla. Její děti způsobily problémy ve škole nebo něco takového..." zamumlala moje sestřenice.
"Takže hledáte někoho, kdo by ji nahradil?" zajímalo mě. "Ne, nehledáme! Zuzka má všechno pod kontrolou," odpověděl Zuzanin manžel. Pak začal vysvětlovat, že nejdříve musí zrekonstruovat podkroví. Všimla jsem si, že Zuzana začíná být trochu nervózní. Pila jsem tiše kávu bez sušenek a celá situace se zdála být zvláštní. Cítila jsem určité nepohodlí a měla jsem dojem, že v tomto domě není všechno tak, jak se zdá.
"Přinesli jste nějaké pochoutky z venkova?" zeptala se Zuzana, na což jsem reagovala překvapeně. Upřímně řečeno, před odchodem jsem o tom uvažovala a chtěla něco sbalit, ale můj manžel a dcera mě od toho odradili. "Tyto věci nemáme zadarmo," odvážil se říct můj manžel. "Samozřejmě, chápu! Pokud chcete, můžeme za to zaplatit. Vždyť to nejsou nijak přemrštěné částky, že ne?" odpověděla s úsměvem Zuzana.
Odstěhovala se
Vstala jsem a pokynula své rodině, že je čas odejít. Byla jsem rozzlobená. Něco mi tu nesedělo a neměla jsem chuť to zjišťovat. Zuzana se snažila zdvořile nás zdržet, ale byla jsem rozhodnutá odejít. Cestou domů jsem se cítila trochu provinile, ale přesto jsem věděla, že jsme se zachovali správně.
Uvědomila jsem, že idylická atmosféra, kterou máme doma a Zuzana ji tolik chválila, je něco skutečně mimořádného. V jejich drahém a exkluzivním domě chybělo rodinné teplo. Byl tam luxus, ale chyběla láska. A možná ani neměli tolik peněz, jak by si Zuzana s manželem přáli.
Měla jsem pocit, že se teď nějaký čas neuvidíme. A opravdu. Jen pár měsíců poté Zuzana prodala vilu a odstěhovala se s rodinou do Nizozemska. Opět jsme přerušily veškeré kontakty. Svůj malý domeček jsem díky ní viděla v jiném světle. Možná nevypadá jako něco z magazínu o exkluzivním interiérovém designu, ale je to autentický domov, ne domeček z karet...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
