Aleš (22): Narodil jsem se jako dívka, ale tušil jsem, že něco není v pořádku. Dnes jsem díky rodičům konečně šťastný

mladý usměvavý muž ve sportovní mikině
Zdroj: Freepik

Jak, kde a komu se narodíme, si nevybíráme. Své o tom ví i Aleš, který ušel dlouhou cestu, než mohl začít žít plnohodnotný a autentický život na malém českém městě.

Gabriela Budějcká
Gabriela Budějcká 20. 10. 2023 17:00

Od malička jsem věděl, že jsem jiný. Narodil jsem se na malém městě a bojoval s pocity, které se neslučovaly s tím, kým jsem měl být. Cítil jsem se uvězněný v cizím těle a žil život, který mi nepatřil.

Svěřil jsem se rodičům, že se necítím jako dívka

V dospívání tíha mého tajemství sílila. Zoufale jsem se snažil přizpůsobit, nosil make-up, dělal jsem, co ostatní holky, ale uvnitř jsem to necítil. Své pravé já jsem skrýval a cítil se jako podvodník.

Jednoho dne jsem narazil na online podpůrnou skupinu pro transgender osoby. Při čtení jejich příběhů jsem si začal uvědomovat, kdo asi jsem a jaký mám „problém“. Nevěděl jsem, co s tím, ale aspoň už jsem nebyl sám.

Přiznání se rodině bylo nejtěžší. Bál jsem se. Věděl jsem, že existuje možnost, že mě nepochopí nebo nepřijmou. Ale také jsem věděl, že nemůžu dál žít jako dívka. S třesoucíma se rukama a bušícím srdcem jsem nakonec sebral odvahu. Hlas se mi třásl, když jsem to říkal: Jsem transgender.“ Místnost ztichla. „Nevím, co mám říct,“ zašeptala nakonec matka a oči se jí zalily slzami. Otec se celý rozechvěl: „Je toho na mě moc.“

Největší drbna mě začala pomlouvat po městě

V následujících týdnech se mě moje rodina snažila pochopit. Měli pochybnosti a otázky a často vyjadřovali obavy. Báli se o mě a potŕebovali čas na zpracování.

Na malém městě se ale nic neutají. Nevím, kdo to vynesl ven, ale do pár dní to věděla sousedka, největší drbna. Vzala tu informaci za svou a začala ji šířit. Brzy mě pronásledovala šeptanda a odsuzující pohledy, kamkoli jsem se hnul.

Jednou odpoledne za mnou přišla a přes plot nesouhlasně vrčela: „Způsobuješ v tomhle městě pěkný rozruch.“ Už jsem toho tenkrát měl dost, ale vedle mě se najednou objevila moje máma a spustila na sousedku, že tohle je rodinná záležitost a že jí do toho nic není.

Další den jsem slyšel otce, jak na sousedku na zahradě naštvaně křičí: „Možná ještě neznáme všechny odpovědi, ale svoje dítě bezvýhradně milujeme, ať je to, jak chce. A vy se konečně ztraťte. Není to vaše věc!“

Rodina se stala mým hlavním spojencem

Tváří v tvář pomluvám a odsudkům stála moje rodina při mně. Možná ne všechno pochopili, ale jejich láska a podpora byly neochvějné. Postupem času se vzdělávali, začali mě chápat a přijali mou pravou identitu.

Když jsem pokračoval a z Anety se stal Aleš, byla rodina mým největším spojencem. Společně jsme čelili světu a nakonec přesvědčili i městečko na Vysočině, že jde především o přijetí a lásku.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Zuzana Zlatohlávková z Dobré ráno, Brno! odhalila soukromí: Ve své chýši praktikuje čínskou medicínu, jehličky píchá i dětem

Zuzana Zlatohlávková z Dobré ráno, Brno! odhalila soukromí: Ve své chýši praktikuje čínskou medicínu, jehličky píchá i dětem

Související články

Další články