Facebook
Instagram
Pro Mariána byl jeho táta vždy vzorem. Až do té osudné večeře, kdy už to máma nevydržela a prozradila tátovo velké tajemství. Mariánovi to vyrazilo dech a nejdříve tomu nechtěl uvěřit.
Nikdy bych nečekal, že obyčejná rodinná večeře může vyvolat tolik negativních emocí. Matčino nečekané prohlášení rozbilo naši rodinu. Myslím, že se to už nikdy nepovede napravit. Co ji k tomu vedlo?
Nevšiml jsem si blížící se bouře
Seděli jsme kolem stolu – máma, táta, moje mladší sestra Anička a já. Světlo z lustru nad námi se odráželo na porcelánu a vůně pečeně prostupovala celou kuchyní. Všechno bylo jak vždycky. Obyčejná rodinná večeře, příležitost, jak si jednou týdně najít čas a popovídat si.
Ozývalo se jen tiché cinkání vidliček a nožů o talíře. Nic nezvyklého. Možná právě tato rutina mě zaslepila a neviděl jsem blížící se bouři.
„Dej si ještě brambory,“ řekla máma tátovi.
V jejím hlase bylo něco, co mě znepokojilo. Taková přehnaná zdvořilost nebyla obvyklá, jako by něco skrývala. Táta zvedl hlavu od talíře a jen lehce přikývl, ale neodpověděl. Co si pamatuji, táta během rodinných večeří moc nemluvil. Většinou se soustředil na jídlo a pokud už něco řekl, byl to jen krátký komentář.
„Dej si ještě něco, vždyť víš, že tu pečeni jsem dělala jen pro tebe,“ pokračovala máma.
Táta pokrčil rameny, povzdechl si a nandal si další kousek masa. Vypadalo to, že to dělá spíš pro klid, než že by měl opravdu hlad.
„Mami, táta už má plný talíř,“ vložila se do toho Anička a protočila oči. Zdálo se, že i ona vycítila podivné napětí.
„Ale prosím tě, víš, že táta nerad plýtvá jídlem,“ odpověděla máma, přičemž její hlas zněl o něco napjatěji.
Něco na ní bylo... jiné. Její úsměv byl podivně ztuhlý a pohled až přehnaně vlídný. Srdce mi začalo bušit, i když jsem ještě nevěděl proč. Na jedné straně jsem cítil, že se něco blíží, na druhé straně jsem doufal, že se mi to jenom zdá...
Večeře probíhala v dusné atmosféře
„Je zajímavé, jak někdo může nerad plýtvat jídlem, ale nevadí mu plýtvat jinými věcmi, co?“ prohodila náhle máma a podívala se na tátu.
V místnosti zavládlo ticho. Táta ztuhl s vidličkou u úst. I já jsem ztuhl. Anička přestala jíst a čekala, co se bude dít.
„O čem to mluvíš?“ zeptal se táta tiše a vyhýbal se jejímu pohledu.
Věděl jsem, že je něco špatně. Máma nikdy neotevírala náročná témata během rodinných večeří. Vždycky se snažila udržet atmosféru lehkou, příjemnou, bez zbytečných dramat. Tentokrát ale měla na srdci něco, co zjevně musela ze sebe dostat.
„O tom, že by tvoje rodina měla vědět, co vlastně děláš po práci,“ řekla máma s nuceným úsměvem.
Táta odložil vidličku. Viděl jsem, jak zbledl, jako by z něj v tu chvíli vyprchala všechna energie.
„Přestaň,“ řekl tiše, téměř prosebně.
Srdce mi bušilo. Ještě jsem úplně nechápal, o co jde, ale věděl jsem, že to nebude nic dobrého. Obyčejně klidný a vyrovnaný táta teď seděl jako člověk, který ztratil chuť žít.
Neměl jsem tušení, o co jde
„Přestaň?“ zopakovala máma, její hlas nabral ostřejší tón. „Možná bys měl přestat ty! Přestat před námi skrývat pravdu, přestat nám lhát do očí!“
Anička se na mě podívala s otázkou v očích, ale já jen zavrtěl hlavou. Neměl jsem ponětí, o co jde. Stejně jako ona jsem jen seděl a čekal.
„Mami, co se děje?“ zeptal jsem se po chvíli a snažil se zachytit její pohled.
„Řekni jim to,“ obrátila se k tátovi. „Řekni dětem, kde jsi, když říkáš, že zůstáváš déle v práci.“
Táta nehybně seděl. Díval jsem se na něj, snažil se vyčíst z jeho obličeje víc. Ale nešlo to.
„No, tak řekni to!“ vykřikla máma. Její hlas mě vyděsil.
„Tohle není vhodná chvíle na takové rozhovory,“ zamumlal táta.
„A kdy bude ta správná chvíle? Až děti odejdou z domova? Až budou mít vlastní rodiny? A my budeme do té doby žít v téhle lži?“ mamě se teď třásl hlas.
„Tati, o co jde?“ vložila se do toho Anička, která nedokázala dál snášet napětí.
Táta se zhluboka nadechl. Viděl jsem, jak se mu třesou ruce, i když se to snažil skrýt. Nikdy předtím jsem ho neviděl tak zlomeného.
Táta nás šokoval
„S někým se scházím,“ řekl táta tiše, sotva mu bylo rozumět.
Schází se s někým? Co to znamená? Nerozuměl jsem. Nebo možná… jsem nechtěl rozumět? Anička na něj zírala s očima dokořán, jako by se snažila pochopit význam těch slov.
„Jak to myslíš ‚s někým‘?“ zeptal jsem se, i když odpověď byla až příliš jasná.
„S jednou ženou,“ zašeptal táta, jako by to mohlo zmírnit dopad jeho přiznání.
Najednou bylo všechno jasné. Máma to věděla. Věděla to už nějakou dobu a čekala, až se táta přizná před námi. V tu chvíli jsem cítil, jak se mi vnitřnosti svírají. Zlost, smutek, šok – všechno na mě udeřilo najednou. Co se do té doby zdálo být stabilní a bezpečné, se během okamžiku zhroutilo.
„Jak jsi jen mohl...“ vypravila ze sebe Anička. Hlas se jí třásl a v očích měla slzy.
„Není to tak, jak si myslíte...“ začal táta, ale máma ho okamžitě přerušila.
„Není to tak? Tak jak to je? Možná bys dětem mohl povyprávět, jak to opravdu je, protože já asi neznám všechny podrobnosti.“
Díval jsem se na tátu, ale nemohl jsem ze sebe dostat ani slovo. Byl jsem paralyzovaný. Cítil jsem, jak se svět kolem mě hroutí. Obraz otce – muže, který pro mě byl vždy vzorem – se v tu chvíli rozpadl.
„Omlouvám se,“ řekl táta téměř neslyšně.
Co mělo to „omlouvám se“ změnit? Jak by to mohlo napravit to, co se stalo naší rodině?
Táta má poměr
„Omlouváš se?“ zopakovala máma. Její hlas byl teď ledový. „Myslíš, že to stačí? Že se teď všechno vrátí do normálu? Že ti odpustíme, protože jsi řekl ‚omlouvám se‘?“
Táta neodpověděl. Jen tam seděl se skloněnou hlavou, jako by ho každé další slovo mělo zničit.
„Já... nevím, co říct,“ vypravil jsem ze sebe.
„Nemusíš říkat nic,“ řekla máma tiše. „Vím, že je to pro vás šok. Pro mě to byl taky šok. Ale musela jsem vám to říct. Nemohla jsem už dál předstírat, že je všechno v pořádku.“
Táta beze slova vstal od stolu. Podíval se na nás a pak odešel. Sledovali jsme, jak mizí ve dveřích, pak jsme slyšeli zvuk zavírajících se dveří. Večeře skončila. Ale to, co se stalo, zůstane s námi navždy...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
