Akci T4 padlo za oběť 300 tisíc lidí: Nacistický program na likvidaci postižených dětí spustil jeden nešťastný dopis

I když Akce T4 po roce 1941 už neexistovala, nacističtí lékaři v ní potají, hlavně v sirotčincích, pokračovali až do konce války. Vražedné metody z tohoto nepříliš známého programu - zejména využití jedovatého plynu při hromadných vraždách - pak pohlaváři Třetí říše zužitkovali během holocaustu.

Mala a Edward: Velká láska z Osvětimi připomínala shakespearovskou tragédii, po milencích zbyl jen svazek vlasů

Jak vznikla Akce T4

Ideologické základy pro Akci T4 bylo možné vypozorovat už v samotném zaměření nacistické strany. Její čelní představitelé dlouho předtím kázali o eugenice a volali po vědeckém dohledu nad německým genofondem s cílem ho vylepšit s pomocí státních opatření. Ostatně i Adolf Hitler ve své knize Mein Kampf uvedl, že v rámci „rasové hygieny“ se musí dbát na to, aby se rodily pouze zdravé děti, a to s využitím moderních lékařských prostředků. Věřil, že se tak „oddělí zrno od plev“ a zůstanou jen ti silní, již budou schopni pracovat či sloužit v armádě.

Jakmile se nacisté dostali v roce 1933 k moci, zavedli sterilizaci pro duševně i tělesně postižené. Spadat se do této skupiny přitom bylo velmi snadné - patřil sem každý s diagnózou slabomyslnosti, slepoty, hluchoty, epilepsie či alkoholismu.

Tragický příběh vězně, který uprchl z Osvětimi: Po svém dopadení udal rodinu Franciszky Kulig, která mu pomohla. A nebyla sama

Testovací případ Akce T4

Začátkem roku 1939 dorazil do sídla nacistické strany zvláštní dopis, jehož autorem byl loajální nacionální socialista Richard Kretschmar. Požadoval pro svého syna Gerharda eutanázii. Ten se narodil předčasně a trpěl několika těžkými fyzickými i psychickými postiženími, včetně chybějících končetin a slepoty. Vůdce mu vyhověl a poslal případ vyřešit svého lékaře Karla Brandta. Ten souhlasil, že Gerhard je „monstrum“. Smrtící injekci mu podal 25. července. Oficiální příčinou smrti byla srdeční slabost.

Během následujících tří týdnů se začala rodit Akce T4. Hitler povolil vytvoření Říšského výboru pro vědeckou registraci dědičných a vrozených chorob, v jehož čele stanul Brandt a šéf kancléřství Philipp Bouhler. Každý lékař pak musel po porodu dítěte zapsat všechny jeho vady do speciálního lejstra, na jehož základě se následně vyhodnotilo, zda má dítě žít, nebo být usmrceno. Rodičům úřady tvrdily, že jim chtějí pomoci s lékařskou péčí a nabídly jim pro dítě pobyt v „lázních“, z nichž se už nikdy nevrátilo.

Kolaborantka Ans Van Dijk: Otrlá žena měla zradit až 700 lidí, mezi její oběti zřejmě patřila i Anne Franková

Metody Akce T4

Jakmile nacisté zjistili, že jimi vytvořený smrtící systém funguje, následovala masivní operace, jakou svět neviděl. „Nevyhovující“ děti se svážely do šesti sběrných míst, kde dostaly vražednou dávku luminalu (fenobarbital) nebo morfia. Ne všechny metody ale byly tak „humánní“.

Jeden z lékařů, Hermann Pfannmüller, se specializoval na vyhladovění. Podle něj to byla přirozenější a klidnější cesta ke smrti než injekce chemikálií, která zastavila srdce. V roce 1940, když jeho zařízení v okupovaném Polsku navštívil německý tisk, zvedl nad hlavu jedno hladovějící dítě a prohlásil: „Tohle vydrží ještě dva nebo tři dny!“ Na tento pohled nezapomněl po zbytek života jeden z novinářů: „Tlustý chlap držel v ruce plačící kostru.“

Po počátečních fázích byla Akce T4 rozšířena i na starší děti a dospělé s postižením, kteří se o sebe nedokázali postarat. Oběti byly, v rámci zrychlení celého procesu, posílány přímo na „popraviště“, což byly komory s oxidem uhelnatým maskované jako sprchy. Trik s koupelí a dezinfekcí vymyslel sám Bouhler, který tímto eliminoval možný odpor obětí.

Novodobý řecký hrdina: Dimitrios Itsios skolil více než 230 nacistických vojáků, po smrti se stal celebritou

Protesty v německé společnosti

Nic se ale dlouho neutají. Většina rodičů se nechtěla svých dětí vzdát. Pustili je v dobré víře, že jdou na léčení, nikdy se však domů nevrátily. Přišlo jen oznámení, že dítě zemřelo na spalničky a jeho tělo bylo, v rámci zdravotnického opatření, zpopelněno. A tak se o celou záležitost začala zajímat církev, jejíž představitelé také vedli v Německu mohutné protesty. A že šlo o poměrně velký tlak, dokazuje fakt, že se Hitler nakonec rozhodl v roce 1941 akci zastavit. Vraždilo se ale dál, jen se program přesunul do sirotčinců a koncentračních táborů.

Po válce byli zodpovědní lékaři potrestáni. Tedy ne všichni. Bouhler spáchal po zatčení sebevraždu. Brandt ale trestu neušel, stejně jako Pfannmüller. I když je na pováženou, zda Pfannmüllerových pět let odnětí svobody byl dostačující trest. Pustili ho navíc o rok dříve. Zemřel jako svobodný muž v roce 1961. Dnes tyto hrůzy připomíná památník poblíž bývalého ústředí Akce T4 v Berlíně.

Zdroje informací:
Wikipedia.org: Aktion T4
Allthatsinteresting.com: Aktion T4, The Nazi Program That Slaughtered 300,000 Disabled People