Děsivé svědectví Anny Seeman: V Osvětimi umírali na ošetřovně novorozenci bez péče i dozoru, obětí bylo téměř 7 tisíc

V koncentračním táboře Ovětim-Březinka panoval strach z ošetřovny i hospitalizace, byla to tak ta úplně poslední možnost. Pro všechny. Nemocnice byla plná hladovějících lidí, trpících průjmem a charakteristickými otoky - na nohou, chodidlech, obličeji a hýždích.

Zvrácený Josef Mengele: Za jeho fascinací dvojčaty bylo přání, aby německé matky rodily více nadlidí najednou

Utrpení v nemocniční ošetřovně nemělo hranice

Vyhublá těla žen byla náchylná ke všem druhům infekcí, na ošetřovně byly často zmlácené a promrzlé, rovněž je sužovala flegmóna (pozn. red.: akutní, neohraničený bakteriální zánět podkožní tkáně). Rány se nehojily kvůli nedostatku vitamínů a bílkovin. Běžný byl také „pemfigus“, známý také jako „osvětimský mor“. Téměř všechny vězeňkyně trpěly svrabem, ale největší daň si vybrala následná epidemie tyfu. „Dvě nebo tři ženy ležely na úzkých, třípatrových nemocničních lůžkách. Neměly žádné ložní prádlo a přikrývky byly plné vší. Pacientky s vysokými horečkami měly strašnou žízeň. Ale jen ráno a večer dostávaly malé množství bylinkového čaje a v poledne tuřínovou polévku, tu však odmítaly jíst,“ zavzpomínala Anna Seeman. „Úmrtnost byla vysoká. Každé ráno leželo na zemi i tucet nahých mrtvol. Ty pak vynášely židovské ženy z Leichenkommanda,“ dodala.

Nacističtí lékaři byli naopak posedlí čistotou: Každé ráno nastoupili do nemocnice v nablýskaných botách, bezvadně vyžehlených košilích, s uniformami šitými na míru a s bílými plášti přehozenými přes ramena. Na konci ranní vizity se vždy ptali personálu, zda nemá nějaké požadavky.

Mala a Edward: Velká láska z Osvětimi připomínala shakespearovskou tragédii, po milencích zbyl jen svazek vlasů

Chronický nedostatek jídla a léků a cyničtí němečtí lékaři

Léky a jídlo - to byl jediný požadavek, který po lékařích SS personál nemocnice chtěl. To však bylo vždy zamítnuto slovy „nemluvte nesmysly, je toho dostatek“. Když chtěla zdravotní sestra vytáhnout ze skříňky nějaký lék, většinou našla na jeho místě vzkaz, že moc rozmazluje pacienty, zatímco němečtí vojáci trpí v Rusku...

Tragický příběh vězně, který uprchl z Osvětimi: Po svém dopadení udal rodinu Franciszky Kulig, která mu pomohla. A nebyla sama

Ve frontě na ošetřovnu stála řada „koster v roztrhaném oblečení“

Anně Seeman byla přidělena práce v laboratoři v bloku 28. Spolu s ní tam pracovaly i další dvě ženy, Ernestyna Fleck a Natalia Umschweif. Neví se, jaké bylo jejích pracovní zařazení, předpokládá se ale, že se držely pohromadě. Všechny měly kvalifikaci získanou ve Lvově, jež je opravňovala k výrobě vakcín proti tyfu. Zřejmě to je ušetřilo od smrti. Požívaly určitý druh ochrany, traumatu se ale nevyhnuly. Jejích pracoviště bylo hned vedle ošetřovny.

Na prohlídky vždy čekala dlouhá fronta „koster v roztrhaném oblečení“. Kdo neměl vysokou horečku, dostal obvaz a po vyšetření ho poslali zpátky na ubikaci. Začínalo se v sedm, končilo v devět. Na koho nepřišla řada, měl smůlu. Novorozenci byli po narozeni převezeni na ošetřovnu, kde byli na kovovém stole ponecháni napospas osudu. Pokud dítě plakalo, dostalo smrtící injekci.

Kdo se konečně dostal z ošetřovny ven, musel ještě lékaři sdělit, jak dlouho tam ležel. Byla to krutá a zároveň jednoduchá selekce. Kdo stonal krátce, nešel do plynu. Kdo dlouho... Kolik žen nakonec v ošetřovnách zemřelo, není přesně známo. Oficiální dokumenty byly buď zfalšovány, nebo zničeny. Monika Galica, která pracovala v nemocniční ambulanci a byla zároveň špiónka, nicméně úmrtí mezi roky 1942 až 45 pečlivě zaznamenávala. A došla ke vskutku děsivému závěru - přibližně sedm tisíc obětí.

Zdroje informací:
Wikipedia.org: Auschwitz
Wielkahistoria.pl: Tak „leczono“ więźniarki w Auschwitz-Birkenau. Relacja kobiety, która pracowała w obozowym szpitalu