
František se těšil na život s manželkou po odchodu dětí, ale jeden víkendový pobyt všechny plány smetl ze stolu. Ukázalo se, že jeho žena má o své budoucnosti zcela jiné představy...
Žili jsme celé roky šťastně a mě nikdy nenapadlo, že by to mohlo skončit. Když moje žena odjela na víkendový pobyt s kolegyněmi z práce, bral jsem to jako každé jiné rekreační cvičení na bolavá záda. Ale ona se vrátila trochu jiná, ale ne tak, aby mě to hned trklo.
Všímal jsem si stále větších změn
Byla klidnější. Myslel jsem, že si tam prostě jen odpočinula. Třicet let jsme spolu žili bez větších dramat. Dvě děti, dům na kraji města, pes. Běžné hádky, běžná únava. Myslel jsem, že nám to stačí. Začala chodit víc ven. Víc se usmívala, víc se o sebe starala. Pořídila si nové šaty, změnila účes.
Všechno to vypadalo jako nějaká pozdní druhá míza. Nebo malá krize. Trochu mě to znejistilo, ale snažil jsem se nepanikařit. Pak jsem si všiml, že si s někým neustále píše a usmívá se u toho jako měsíček. Udělal jsem nemyslitelné a vlezl jí do telefonu, ale zprávy tam měla jen od kamarádek a kolegyň. Začalo mi to celé být divné.
Po nějaké době jsem se ji rozhodl konfrontovat. „Co se to s tebou děje? Už nic není jako dřív.“ Odbila mě s tím, že není její vina, že já chci pořád sedět doma. A tak jsem dál pozoroval a v hlavě mi vrtaly pochybnosti. Až jednoho večera, když jsme seděli u televize, to z ní vypadlo. Že někoho potkala a že jí to změnilo život. Pak řekla, že je to žena.
Naši rodinu to zlomilo
Nevěděl jsem, co říct. Chtělo se mi křičet, něco rozbít, ale jen jsem tam seděl. V hlavě mi běžely roky společného života, každé Vánoce, každá hádka, narození obou dětí, naše plány. Chtěl jsem vědět, kdy se to zlomilo. Jestli celý náš život byl jen představení. Ale nebyl. Vím to. Jen se to v ní prostě zlomilo až teď.
Děti to nesly těžce. Dcera s ní nemluvila měsíce. Syn řekl, že je to její věc, ale pak mi přiznal, že je zklamaný a že se cítí zrazený, ale chce, aby máma byla šťastná. Já se z toho sbíral dlouho. Nejen že odešla, ale taky mi připadala jako někdo cizí. Ne jako někdo, koho jsem znal třicet let.
Dnes žije s tou ženou. Prý je šťastná. Já to asi nikdy úplně nepochopím, ale přijmout jsem to musel. I když mi to zničilo rodinu, aspoň vím, že to nebyla moje vina. Ani její. Prostě někdy se věci zlomí pozdě. A někoho to zabolí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].