Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Anna s manželem věřili, že se jejich syn konečně postaví na nohy. Místo toho zjistili, že peníze, které mu poskytli, znovu promrhal. Anna se tak musí vyrovnat nejen s obrovským zklamáním, ale i s výčitkami, že ho celý život příliš chránila.
Kamil seděl u kuchyňského stolu a nervózně bubnoval prsty o desku. Měl kruhy pod očima, vypadal, jako by už týdny klidně nespal. Stála jsem u dřezu a zírala z okna, i když jsem za ním nic neviděla – jen černou prázdnotu večera.
„Kamile,“ promluvila jsem nakonec a snažila se udržet klidný tón. „Můžeš mi říct, kde jsou ty peníze? Celých padesát tisíc? Co jsi s nimi udělal?“
Zuřila jsem
Syn sklopil hlavu.
„Investoval jsem, mami.“
„Cože?!“ prudce jsem se otočila. „Do čeho jsi, sakra, investoval? Měl jsi splatit dluhy! Jenom to! O žádných investicích jsi nic neříkal!“
„To není tak…“ snažil se bránit. „Byla to příležitost. Myslel jsem, že když vydělám víc, tak…“
„Že co? Že se vrátíš jako hrdina?“ přerušila jsem ho. „Myslel sis, že všechno doženeš a všichni ti budou tleskat? Že se to nějakým zázrakem podaří?“
„Mami, nezvyšuj hlas,“ začal se Kamil na židli ošívat.
„Nezvyšovat hlas?!“ vybuchla jsem. „Prodali jsme pozemek, na kterém jsem chtěla mít sad! Pozemek po dědečkovi! A ty jsi všechno utratil?!“
„Byl to špatný okamžik, trh se zhroutil…“
„Přestaň! Ani nevíš, jak to zní!“ Hlas se mi třásl. „Víš ty vůbec, co jsi udělal?“
Kamil mlčel. Díval se na mě se směsicí vzteku a studu. A já jsem cítila, jak se ve mně probouzí něco strašného. Něco, čeho jsem se léta bála.
„Víš co?“ řekla jsem tiše. „Možná by bylo lepší, kdybys se k nám tehdy vůbec nevrátil.“
Ztuhl. Dívali jsme se na sebe dlouhou chvíli. V jeho očích se objevilo něco, co jsem nečekala – ne agrese, ne pýcha. Obyčejná, lidská bolest. Ale už bylo příliš pozdě. Kamil pomalu vstal, odsunul židli a beze slova odešel z kuchyně. Slyšela jsem bouchnutí dveří jeho pokoje.
A potom – ticho. Takové ticho, že mi z něj zvonilo v uších. Stála jsem uprostřed kuchyně a cítila, jak mi měknou kolena. Svezla jsem se na židli a chytila hlavu do dlaní. „Co se s tebou stalo, Kamile?“ pomyslela jsem si. „Kdo jsi? Znám tě vůbec?“
Dcera tomu nemohla uvěřit
„Ty ses snad úplně zbláznila?!“ vykřikla Alice hned poté, co jsem jí pověděla o dalších Kamilových dluzích. „Prodali jste pozemek a všechno mu dali?! Mami, ty vážně nevidíš, co dělá?“ Stála v předsíni, ještě v kabátě, s taškou přehozenou přes rameno. Tvář měla rudou emocemi.
„Mysleli jsme, že mu to pomůže,“ šeptla jsem. „Že se postaví na nohy…“
„Vy? Ty a táta? Ne… ty,“ opravila mě s důrazem. „Protože táta byl proti. Já ti taky říkala, ať mu nedáváš ani korunu. Ale ne, protože Kamil je přece tvůj synáček, tvůj chudáček chlapeček, kterému se zhroutil svět!“
„Alice, to není tak... Měl těžké období, zkrachovala mu firma, styděl se…“
„Těžké období?!“ odfrkla si. „On měl 'těžké období' celý život! A já? Pamatuješ, jak jsem si sama zařizovala půjčku na studia, protože 'nebyly peníze'? A Kamil? Kamil měl vždycky všechno, co chtěl.“
Zmlkla jsem. Co jsem jí měla odpovědět? Že má pravdu?
„Ty ses o něj vždycky starala víc,“ dodala tiše, už bez křiku. „Já jsem měla být rozumná. Říkala jsi mi: 'Alice, buď silná, tvůj bratr to má těžší.' Vždycky to měl těžší. A teď? Zase ho zachraňuješ. Na úkor všech.“
Přistoupila jsem k ní. Chtěla jsem ji obejmout, ale ucukla.
„Už dost, mami. Buď ho konečně necháte, ať se o sebe postará sám, nebo vás všechny stáhne ke dnu.“
A odešla. Stála jsem tam ještě chvíli a cítila, jak mi na hrudi leží něco těžkého. Možná měla pravdu. A možná jsem prostě... měla dva různé syny – jednoho, kterého jsem znala, a druhého, kterého jsem znát nechtěla.
Syn se vymlouval
„To nejsou žádné hlouposti, tati, já jsem se to vážně snažil,“ mluvil Kamil šeptem, ale v našem domě jsou stěny tenké jako papír. Stála jsem na chodbě, jako bych uklízela botník, ale každý sval v těle jsem měla napjatý.
„Snažil?“ řekl Tomáš tiše, téměř bez emocí. „Víš, co znamená snažit se? To znamená začít makat. A ne zkoušet dělat nějaké podivné kšefty.“
Ztuhla jsem. Ne, to snad ne…
„Tati, já už jsem to všechno ukončil, přísahám. Jenom tehdy… myslel jsem, že můžu něco získat zpátky, aspoň část.“
„Takže když jsi mámě říkal, že splácíš dluhy, ty jsi mezitím hrál, je to tak?“ zeptal se Tomáš. A ačkoli mluvil klidně, v tom klidu bylo něco hrozivého, jako by se sotva držel, aby nezařval.
„Ne všechno… část šla na splátky, část…“
„Nedokončuj to. Nechci slyšet další lži.“
V tu chvíli jsem vešla do pokoje. Kamil zbledl, podíval se na mě jako na zjevení.
„Je to pravda?“ zeptala jsem se.
Neodpověděl. Díval se na mě, jako by sám nevěřil, že se to skutečně děje.
„Měl jsi všechno. Všechno jsme prodali. A co teď?“ Hlas se mi třásl.
„Anno,“ řekl tiše Tomáš. „Neměli jsme tě tehdy poslouchat. S tím pozemkem...“
A tehdy jsem to slyšela – ne slova, ale vlastní srdce, které bilo jako šílené, jako by se chtělo z té chvíle vyrvat. A já jsem stála, s očima upřenýma na syna, a cítila, že už opravdu nevím, kdo je.
Měla jsem výčitky svědomí
„Je to všechno moje vina,“ řekla jsem nakonec a dívala se do prázdného hrnku od čaje. „To já jsem ho tak vychovala. Rozmazlila jsem ho. Nenaučila jsem ho žít. Učila jsem ho... že máma vždycky pomůže.“
Tomáš si povzdechl, ale nic neřekl. Věděl, že je lepší mě teď nepřerušovat.
„Pamatuješ, jak rozbil sousedům okno a já jsem se za něj šla omlouvat?“ pokračovala jsem. „Bylo mu tak deset let. Seděl v koutě jako myš a já se hádala s panem Janem, že to bylo určitě tím, že si hrál sám, že se mu musí dát šance. A co? Dostal šanci. Sto šancí.“
Tomáš jen kýval hlavou. Tiše. Opatrně.
„Nebo jak na střední propadl? Pamatuješ? Vztekal ses, chtěl jsi, aby šel přes prázdniny do práce. A já? Já ho zapsala na doučování, zaplatila jsem ho, aby to 'dohnal'. Protože Kamil byl přece 'inteligentní, jen trochu ztracený'.“
„Anno…“ začal, ale zvedla jsem ruku.
„Ne. Musím to říct. Musím to ze sebe dostat. Já jsem ho zkazila, Tomáši. Chtěla jsem ho ušetřit těžkého života. Protože já sama jsem to měla těžké. Pamatuješ na moji matku? Studená jako led. Slíbila jsem si, že moje děti budou mít teplo. Bez křiku. Bez trestů.“
Na chvíli jsem zmlkla. Třásly se mi prsty. Vstala jsem a přistoupila k oknu. Za ním tma a ticho.
„A teď? Můj třicetiletý syn neumí žít. Nezná zodpovědnost. Myslí si, že se všechno nějak zařídí. Protože máma to zařídí. Máma prodá pozemek. Máma vždycky dá peníze,“ řekla jsem.
„Anno, není to jen tvoje vina,“ řekl tiše Tomáš. „Oba jsme udělali chyby.“
„Ale já jsem ho vždycky bránila. I před tebou. I před ním samým,“ zlomil se mi hlas.
A pak jsem odešla. Zabouchla jsem za sebou dveře a šla ven, aniž bych věděla kam.
Chtěla jsem znát pravdu
Sedli jsme si na lavičku v zahradě. Byl večer, chladný a vlhký, ale nechtěla jsem se vracet dovnitř. Tam bylo příliš dusno. Kamil měl na sobě tenkou bundu, na tohle roční období příliš lehkou. Jako vždy nepřipravený.
„Děkuju, že jsi přišla,“ řekl a díval se do země.
„Nepřišla jsem, abych tě utěšovala,“ odpověděla jsem okamžitě. „Chtěla jsem se tě zeptat: proč? Proč jsi nám to udělal?“
Chvíli mlčel.
„Myslel jsem, že to zvládnu. Že se odrazím ode dna, že to bude rychlé. A pak... se to prostě vymklo kontrole.“
„To nebyla chyba, Kamile. To byla volba. Ty sis vybral hazard, lži, tajemství. A věděl jsi, že jsme prodali pozemek, abychom tě zachránili. Jak jsi mohl?“
Konečně se na mě podíval. A v těch očích – poprvé po dlouhé době – jsem viděla chlapce. Toho malého Kamila, který se bál tmy.
„Mami... já neumím žít. Vážně. Nezvládám to všechno. Pořád něco kazím, něco ničím. A vím, že jsem tě zklamal. I tátu. I Alici. A... i sebe.“
„To nestačí,“ řekla jsem. „Lítost není pokání.“
„Nepřišel jsem si pro pomoc,“ odvětil tiše. „Už nechci žádné peníze. Chtěl jsem jen… abys věděla, že se stydím. Že v noci nespím. Že jsem si myslel… občas jsem si myslel, že by možná bylo lepší, kdybych se vůbec nevracel. Nebo se vůbec nenarodil.“
„Neopovažuj se tak mluvit,“ sykla jsem a hlas se mi zachvěl.
Zmlkl. Jen kývl hlavou.
„Nevím, jestli ti ještě někdy budu věřit,“ dodala jsem. „Ale vím jedno: už tě nebudu zachraňovat. Tentokrát si musíš poradit sám.“
Vstala jsem a zamířila k domu. Kamil se mě nepokoušel zastavit. A možná právě to byl první krok.
Je to těžké období
Seděla jsem v kuchyni. Staré hodiny nad lednicí vytrvale tikaly, jako by mi chtěly připomenout, že čas plyne bez ohledu na to, kolik toho člověk ztratil. Tomáš už spal. Usínal teď rychleji, jako by chtěl ve snu přeskočit zbytek života. Na stole ležel papír – výpis z účtu. Jeden z mnoha. Dívala jsem se na něj a už jsem necítila vztek. Jen prázdnotu. A bezmoc, kterou nešlo ničím přehlušit.
Kamil se neozýval. Už týden. Tomáš tvrdil, že je to dobré znamení – že možná konečně dospívá. Ale já jsem nevěděla. Seděla jsem po nocích a poslouchala ticho, které bolelo víc než křik. Zklamal nás. Podvedl nás. A já, i když jsem si opakovala, že jsem ho už odepsala – stýskalo se mi. Pořád jsem doufala, že se jednoho dne vrátí. Že stane ve dveřích bez výmluv. Bez dalších proseb.
Ale tentokrát už jsem nechtěla být tou samou matkou. Tou, která všechno odpustí. Tou, která prodá poslední kousek země, aby mu znovu dala šanci. Ztratili jsme všechno: peníze, čas, klid. A možná i syna. Nevěděla jsem, jestli ho ještě dokážu milovat stejně. Ale věděla jsem jedno – jestli se někdy vrátí, bude si muset své místo u tohoto stolu vybudovat sám. Znovu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Písničkář Pokáč sbalil krásnou manželku na jednu velkou lež: Větší znemožnění jsem v životě nezažil
Písničkář Pokáč sbalil krásnou manželku na jednu velkou lež: Větší znemožnění jsem v životě nezažil
Související články
