Facebook
Instagram
Po smrti svého manžela se Marie cítila často osamělá, proto ani chvíli neváhala s oslovením sympatického muže. A jak se ukázalo, šlo o skvělou volbu.
Poprvé jsem zahlédla toho zajímavého šedesátníka, jak ukázkově cvičí, když měl na sobě tmavě modré tepláky a vybledlou červenou mikinu se žlutým znakem. „Ahoj, já jsem Marie, už vás tady delší dobu pozoruju," představila jsem se. „A já jsem František, pro přátele Franta. My si tady ale všichni sportovci tykáme,“ uvedl to na pravou míru. „Jasně, Franto,“ nedala jsem se, „můžu se k tobě přidat?“ „Proč ne, ve svém věku společnost rád uvítám. A navíc takovou pěknou,“ usmál se na mě. Neurazila jsem se, líbilo se mi, jak je hned od začátku přímočarý.
Cyklistický závod začal slibně
S Františkem jsme začali trávit hodně času a náš sportovní entuziasmus nás přivedl k nové výzvě - účasti na místním cyklistickém závodě. František však začal pociťovat bolesti v pravém koleni. „Franto, nechceš se na ten závod vykašlat?“ zeptala jsem se ho ještě jednou před startem. „Ani náhodu,“ odpověděl sebevědomě.
Vyrazili jsme společně a vypadalo to, že Františkovo koleno hezky drží. Usmíval se a dokonce jsme předjeli i pár soupeřů. Už jsme se pomalu blížili k cíli, zatočili jsme na úzkou prašnou cestu kolem rybníka, když se kolem nás prohnal mladý cyklista, který do Františka strčil bokem. Ten kontakt neustál a svalil se na zem. Prudce jsem vedle něj zastavila a seskočila z kola.
Franta spadl a držel se za koleno
„Blbečku!“ stihla jsem ještě zavolat za závodníkem, který se ani neotočil. „To snad není možný, jak jsou někteří lidé bezohlední,“ pomyslela jsem si. „Jak ti je, Františku? Co koleno?“ snažila jsem se zjistit co nejvíce informací o kamarádově zdravotním stavu.
„Bolí to, Maruško,“ zasyčel mezi zuby. Okamžitě jsem vytáhla telefon, abych zavolala pomoc. Sanitka přijela za chvilku a Františka odvezla do nemocnice. Automaticky jsem se posadila vedle něj, chytla ho za ruku a snažila se ho uklidnit: „To bude v pohodě, Franto, uvidíš, jen udělají rentgen a určitě tě pustí brzy domů.“
Zjistila jsem, že Franta je pro mě víc než kamarád
Sledování a vyšetření chvíli trvalo, ale mě ani nenapadlo odejít. Celou dobu jsem seděla na chodbě ve špinavém a zpoceném dresu a bála se o Františka. „Proboha, ať je v pořádku,“ přála jsem si a přitom si uvědomila, že je pro mě mnohem víc než jen obyčejný kamarád.
„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku,“ povzdechla jsem si, když jsem ho konečně uviděla. „Ty ses o mě bála, Maruško? To je ale milé,“ krásně se na mě usmál a mně u toho poskočilo srdce. To už se mi dlouho nestalo. „Bála, ty jeden starej paličáku. Teď budeš hezky odpočívat a já se o tebe postarám. Vezmu si tě domů a nepustím tě, dokud tvoje koleno nebude úplně v pořádku,“ oznámila jsem mu napůl žertem a napůl vážně. Přitom jsem si hlavně přála, aby s tím František souhlasil. Ten se na mě vážně podíval a prohlásil: „Tak dobře, co mi zbývá. Ale budeme si muset jít brzo zacvičit.“ „Nejdřív vyléčení, pak cvičení,“ nedala jsem se, ale nabízenou ruku jsem mu pevně stiskla.
