Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeSeznámení dnes není úplně snadné, a tak měla Irena veliké štěstí, že Davida vůbec potkala. Stalo se to na zahradní párty, kam šla úplnou náhodou. Byla z toho láska a Irena si malovala, jak to bude s Davidem fajn. Brzy si ale všimla, že volný čas tráví víc s kamarády než s ní.
David byl fajn. Myslela jsem, že se z našeho zamilování vyvine plnohodnotný vztah. Mýlila jsem se. Ačkoli jsem chtěla být tolerantní a dopřádala mu kamarády, začalo to být neúnosné, protože s nimi trávil podstatně víc času než se mnou.
David se jevil jako ideální partie
S Davidem jsem se seznámila úplnou náhodou na jakési narozeninové párty, kam mě vzala kamarádka Zdena. Moc se mi jít nechtělo, ale nakonec mě přemluvila. „Bude tam spousta skvělých lidí,“ tvrdila. A tak jsem šla, aniž jsem tušila, že tam potkám toho, kdo mi na nějaký čas zamotá hlavu.
Přišly jsme pozdě. Muzika řvala, někdo griloval, všichni se náramně bavili – i kluci s pivem v ruce v koutě zahrady. Jeden z nich právě vyprávěl něco náramně zábavného. Měl trochu rozcuchané vlasy a vypadal, no, k sežrání. Když jsem šla kolem něj, podíval se na mě a mně zatrnulo.
Zdena okamžitě zasáhla. „Tohle je moje kámoška Irena,“ prohlásila hrdě, jako by mě chtěla ukázat. „David,“ řekl. A podal mi ruku. V tu chvíli to vypadalo nevinně, ale byl to začátek naší lásky.
Celý večer jsme pak tak nějak kroužili kolem sebe. David vždycky někam zmizel – a zase se zjevil u mě. „Tak co, jsi tu sama, nebo tě někdo hlídá?“ zeptal se laškovně. Zasmála jsem se. „To zní trochu jako balicí hláška, nemyslíš?“ „No dobře, tak… Chceš se jít projít?“ nabídl mi a já šla.
Do vztahu nám začali zasahovat jeho kamarádi
Hned druhý den mi napsal krátkou zprávičku: „Včera to bylo fajn. Nechceš si dát někdy kafe?“ A tím to začalo. Začali jsme spolu chodit. Bylo to fajn: odpolední procházky, sem tam kino, výlety a pak i sex. David byl zábavný, veselý, nekonfliktní, uměl udělat vtip i z toho, že mi spadl mobil do záchodu. Ale za čas jsem si všimla jedné věci – že je vlastně pořád s kamarády.
Vypadalo to takhle: „Zítra nemůžu, jedu s Tomášem na kolo.“ Jindy: „Ve středu máme večer u Martina.“ A pak: „V pátek máme sraz, slavíme, že Petr dal výpověď.“ A taky: „Na víkend jsme s klukama pozvaní na jednu chajdu, uvidíme se po neděli.“
A já zase: „A co my dva? Nepůjdeme třeba do kina nebo… do postele?“ Dobře jsem ale věděla, co mi odpoví: „I na to dojde, ale přece nezapomeneme na minulost. Já taky nechci, abys vymazala kámošky ze svého života.“
„Jenže já s nima nejsem každej druhej den,“ zamumlala jsem a stáhla se. Nechci být holka, která svému klukovi něco zakazuje. Ale měla jsem pocit, že jsem až někde na chvostu jeho priorit - práce, rodina, kamarádi a pak někde vzadu já.
A pak to ruplo
No a pak jsem přišla k němu domů. Seděli tam čtyři kluci, všude plechovky od piva a v rukách měli všichni ovladače. Že David sem tam hraje hry, jsem věděla, ale vášnivý pařan nikdy nebyl. Ale i to, jak se zdá, se začalo měnit...
„Ahoj,“ řekla jsem nejistě. „Nevadí, že jsem přišla?“ David se usmál: „Ne, jasně že ne! Hele, kluci, tohle je Irena.“ Nikdo se nezvedl. Jen kývli. Cítila jsem se jako vetřelec a po pár minutách se zvedla s tím, že ještě něco mám a šla pryč.
Později jsem na Davida uhodila: „Měli jsme být spolu, a najednou hraješ s klukama hry! Nepřišlo ti to trochu blbý?! Víš, připadala jsem si tam navíc, nezvaná a taky...,“ dodala jsem vzpurně, „...nemilovaná.“ Zamyslel se a pak váhavě pronesl: „No vidíš, a zrovna jsem myslel na to, že bychom spolu mohli bydlet. Že by ses ke mně nastěhovala. Když ti nebude vadit, že sem tam kluci přijdou…“
„Já nevím, Davide…,“ odpověděla jsem. „Jsem nonstop na druhé, co druhé, desáté koleji. Ty budeš chodit na kolo, jezdit na výlety, pařit hry – s klukama – a já budu čekat, až na mě budeš mít chvilku času? To fakt ne. Až si ujasníš, co pro tebe znamenám, pak se o tom můžeme bavit.“
Bolelo to, to jo. Přesto jsem odešla se vztyčenou hlavou. Mám ho ráda, je prima, chtěla jsem s ním žít a založit rodinu, ale je na to zralý? Jestli se vrátí, jestli to bude jinak, to ukáže čas. A když ne, tak si prostě popláču – a budu zase sama.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
