Výstřední režisérka Eva Toulová o drsném světě filmu: Řídím se důležitou radou, kterou mi dala Věra Chytilová

Pětatřicetiletá režisérka Eva Toulová působí jako křehká plachá dívka. Pokud si tedy odmyslíme fakt, že má na zrzavo obarvené vlasy a ve společnosti se objevuje skoro zásadně ve velmi výstředních outfitech. Výjimkou nebyl ani nedávno skončený filmový festival v Karlových Varech.

Režisérka oceňovaného celovečerního kinodokumentu Camino na kolečkách nebo filmů Krtkův svět a Superžena má ale pro svůj extravagantní vzhled velice dobrý důvod. „V dnešní době jsme vším tak přehlcení, že když chcete něčím upozornit, musíte být výrazní. Možná i proto se mi líbí oblečení, které, když se sejde deset lidí a budu tam stát ve svém outfitu, přitáhne oko,“ ozřejmila dáma, jež ve své tvorbě otevírá nejedno tabu. Třeba o nezadaných třicátnicích.

Jak těžké je prosadit se v mužském filmovém světě a jakou radu jí kdysi dala věhlasná režisérka Věra Chytilová, s tím vším se svěřila Báře Hlaváčkové v pořadu Ženská tabu.

Mohlo by Vás zajímat:

Režisérka Eva Toulová o novém filmu Casting na lásku: Nejdisciplinovanějším hercem byl Igor Bareš, neměla jsem mu co zakázat

Eva Toulová o svých výstředních outfitech

Já na začátku řekla, že na sebe upozorňujete svým vzhledem, máte takový specifický styl, mnohdy i divnostyl, si dovolím říct. Proč to je? Chcete upozornit na sebe, tím pádem i na svoji tvorbu, nebo ráda provokujete?
Já se přiznám, že se mi odmalinka líbily trošku výstřednější, trošku jinačí a trošku šílenější, přeplácanější věci, takže jsem si je sbírala do šatníku, ale hrozně dlouho jsem nenašla odvahu je obléct, vynést do společnosti. Člověk je totiž v něčem vychovávaný, ideálně aby měl stejnou halenku jako ostatní, aby zapadl, takže jsem se naučila nevyčnívat. Ale ty věci jsem ve skříni pořád měla a můžu říct, že s třicítkou jsem získala odvahu si jednu, dvě, tři věci vzít. Říkala jsem si, proč ne? Baví mě to, jsem to víc já, ale není to tak, že bych v těch věcech chodila každý den, jen když je příležitost.

Takže i rebelie svým způsobem.
Spíš jsem v sobě měla něco potlačovaného. Když to v člověku je, tak se to časem projeví.

Rozhodně tím na sebe upozorníte. Pomáhá vám to se prosadit? Nebo jak těžké je prosadit se, prosadit svoji tvorbu?
To je další věc. V dnešní době jsme vším tak přehlcení, že když chcete něčím upozornit, musíte být výrazní. Možná i proto se mi líbí oblečení, které, když se sejde deset lidí a budu tam stát ve svém outfitu, přitáhne oko. Někomu to přijde šílené, někomu ne, ale mně to přijde fajn.

Koukala jsem, že kritika není vašim filmům moc nakloněna. Škodí vám, když sháníte peníze na film, nebo je rozhodující, jestli na předchozí filmy chodili lidé?
To je těžká otázka, protože to záleží na konkrétním člověku, za kterým jdete. Pro mě osobně je horší dělat pět let nějaký nádherný umělecký film, pak vám na to přijde stovka, dvě lidí, a buď dostanete toho Lva, nebo ještě hůř, jste třeba druzí nebo třetí. Tohle je pro mě víc frustrující než udělat odlehčenější věc, nějakou komedii, která bude spíš pro diváky než pro kritiky. To je pro mě cennější a tak to prezentuju i sponzorům.

Mohlo by Vás zajímat:

Pěšky bez hranic: Film o moderním poutnictví, štáb musí ujít po svých 400 kilometrů

Eva Toulová dostala vzácnou radu od Věry Chytilové

Tím jste mi odpověděla i na další otázku: Jak zvládáte nepěknou kritiku svých filmů?
Určitě je to i o nějaké zkušenosti. Nás na to docela dobře připravovali na FAMU, kde jsme měli velmi kritické profesory. Každopádně u těch věcí, co dělám - jsou nízkorozpočtovější a ze současnosti - tak jsem jako mladá autorka ráda, že ten projekt vůbec uvedu v život. Ve chvíli, kdy něco dokončuju, mám zpětnou vazbu, vidím, že tady by to chtělo dát ještě tuhle scénu, která by to prohloubila, anebo vím, že by to prostředí mohlo být krásnější. Ale mám nějaký počet dní, nějaký rozpočet, nějaký termín a vím, že daný budget v danou dobu jsme vytěžili na maximum.

Já se vrátím k té kritice a podíváme se na vaši osobu, na to, jak chodíte oblečená, na to, že se vyzdvihuje, že jste moc vyhublá, protože jste dala dolů snad 20 kilo. Jak tyhle hejty dáváte?
Kdybych proti nim nebyla obrněná, tak už si ten obleček podruhé nebo potřetí nevezmu. A jak jsem koukala na internet a viděla, že lidi jsou schopní zkritizovat i fotky štěňátek, tak tuším, že je to malinko náš národní sport, tyhle diskuze, kritiky a podobné věci. Dřív se mě to dotýkalo víc, teď víc věřím sama sobě. Jsme tady jenom jednou, tak pojďme být takoví, jací jsme a chceme být.

Vy se ve své tvorbě věnujete také postavení žen ve společnosti. Je to něco, co vás trápí, co máte na srdci, co potřebujete otvírat?
Studovala jsem na FAMU pod vedením Věry Chytilové, a ta nás učila přístup, který někomu blízký byl, někomu ne. Mě velmi oslovil v tom, že si máme vybírat témata, která trápí nás osobně. Já v té době měla starší spolužáky, nastoupila jsem hned po střední škole, a hodně jsem se hledala. Když vám je devatenáct, tak ještě nemáte takové životní zkušenosti, abyste ze sebe tahali jeden scénář za druhým. Takže mě paní Chytilová učila tvořit o tom, co mě trápí. A to mi zůstalo. Poslední takovou vážnější věcí, kterou jsem řešila, bylo ve filmu Superžena téma, že je vám třicet a okolí očekává, že budete mít děti a svatbu. Ten tlak naši hlavní hrdinku ničí, až ji úplně zničí, až přepne do jiného režimu. Takže to v tu chvíli trápilo mě.

Já zůstanu u toho tlaku. Mně to tedy přijde ve třiceti brzy, že by na ženy někdo tlačil, aby měly děti a vdaly se, ale vy to asi na sobě cítíte jinak...
Mám rodinu na Moravě, takže vidím rozdíl mezi malým městečkem a Prahou. Když tam v 25 letech nemáte rodinu, nemáte domeček a správnou osmihodinovou práci, tak je na vás něco špatně a jste divná. A když se blíží třicítka a nejste vdaná nebo ženatý, tak to rodina bere jako selhání, což pak můžete být odvážná, jak chcete, ale každý v sobě má nějak zakořeněné, že chce splňovat určité parametry nebo požadavky rodičů a chce žít ten „správný“ život. Takže u mě to byl velký boj už v tom, že jsem se dala na uměleckou dráhu. Už při výběru školy se mě rodiče ptali, jestli nechci radši na gympl, pak jestli nechci mít normální povolání, což znamená osmihodinovou práci, a pak, jak jsem začala jezdit domů a všichni už měli fotky dětí a ze svateb, padaly otázky, kdy budeš mít děti a kdy se vezmete? Tohle je velký rozdíl oproti Praze, kde se třicítka vůbec neřeší, stejně jako to, že nemáte děti ani přítele.

Mohlo by Vás zajímat:

Těžkých sedm let Terezy Kerndlové: Rodinu zasáhla nemoc maminky, všechno jsme odložili, říká zpěvačka

Eva Toulová ve tvrdém filmařském světě

Vy jste mluvila o tom, jak se na vás dívá okolí na Moravě, že žijete divně. Jaké postavení má žena, režisérka, ve filmovém průmyslu v Česku?
Je to lepší a lepší. Pořád ještě narážím, ale narážela jsem mnohem víc, když jsem byla mladý tvůrce a navíc žena v tom, že většina lidí má zastereotypováno, že režisér musí být despotický ukřičený člověk, který budí absolutní respekt na první dobrou.

A pokud možno muž.
Přesně tak. A když jdete za sponzorem nebo se snažíte získat nějakou zakázku a máte vybrat mezi x režiséry, tak lidé mají pocit, že když zvolí ukřičeného muže, je to správně, pořád to mají zažité. Už se mi dostkrát stalo, že jsem kvůli tomuhle zakázku nezískala. I když to byla reklama na kosmetiku, kam bych se hodila jako žena, tak si řekli, že je tam velký kompars a radši ať to udělá někdo, kdo na ně bude víc křičet. Takže jsem nezískala tyhle zakázky jen kvůli tomu, jaký dojem budím, že jsem žena, mám jemnější hlásek a jsem malá.

Při snaze o získání zakázky nebo snaze o získání financí, setkala jste se třeba s Me Too nebo něčím takovým?
Určitě jsem se s něčím takovým setkala, ale můžu říct, že teď už je to lepší. Filmový průmysl byl tehdy hodně mužský. I se stávalo, že jsem ve štábech byla jediná žena, a když se točilo, tak se odjelo třeba na dva tři týdny na nějakou chatu a byli jsme tam spolu zavření. Velmi brzy jsem se tak naučila, jak takové situace ustát, jak se jim postavit, jak reagovat. Vést to na humornější bázi. Když jsem s těmi chlapy, jsem schopná vtipkovat v lehce drsnějším stylu, než abych dělala ha, nesahej na mě! Zase je důležitá atmosféra, dobrá energie na place a tím, že jsem byla těmto situacích vystavena docela brzy, jsem se jim naučila čelit a reagovat na ně.

Mohlo by Vás zajímat:

Příběh šéfky Miss Taťány Makarenko: Začala jsem od píky, nikdo mi nic nezaplatil

Natáčení s Bolkem Polívkou bylo pro Evu Toulovou jako sen 

Aktuální film Krtkův svět je vaše poprvé, kdy jste točila očima muže, nikoli ženy. Hraje tam vedle Báry Seidlové Bolek Polívka. Jak těžké je získat pro film takového herce?
To bylo asi nejtěžší, se přiznám. V rámci jeho časových možností to bylo těžké. Natáčecí termín, který jsme vybírali, jsme dokonce i přesouvali, a kromě toho, že ho oslovíte se scénářem, se musela vypracovávat i prezentace, proč je ta jeho postava důležitá. Byl to běh na dlouhou trať, ale nějak se mi to podařilo.

Jaký to je pak pocit, když řekne ano, jdu do toho?
Úžasný! Ale ještě mnohem víc jsem žasla na place, protože pro mě to byl zhmotněný sen. Jen jsem zavřela oči a zaposlouchala se do toho jeho krásného hlasu a musela jsem se štípnout, abych věděla, že je to realita, že točím s Bolkem. Bylo to super.

O čem dalším promluvila Eva Toulová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?

• O oceňovaném projektu Camino na kolečkách
• O filmu Deník shopaholičky, který právě natáčí
• Jak vnímá stereotypní pohled na ženy v českých komediích
• Jaké to je hrát ve vlastních filmech
• Jaké má sny a plány do budoucna

V galerii se můžete podívat na snímky bláznivých outfitů talentované režisérky Evy Toulové.

Galerie Výstřední režisérka Eva Toulová o drsném světě filmu: Řídím se důležitou radou, kterou mi dala Věra Chytilová

+ 10 fotek + 11 fotek