
Jana prožívá bezmoc. Její dcera má kila navíc a lékaři už bijí na poplach. Zatímco Jana se snaží o zdravější režim, babička její snahy sabotuje a vnučku bezmezně rozmazluje jídlem. Jana se bojí o zdraví své dcery a neví, jak z toho ven.
Moje dcera Eliška nikdy nepatřila mezi drobečky, ale v posledních letech se její váha začala vymykat kontrole. Když nás na její nadváhu upozornila i pediatrička na preventivní prohlídce, rozhodla jsem se jednat. Zavedla jsem přísnější dohled nad jejím jídelníčkem i pohybem. Jenže moje snahy neustále maří tchyně, která ji často hlídá.
Tchyně, která nerozumí slovu „ne“
Vždycky jsem si přála, aby má dcera měla blízký vztah s prarodiči. Realita je ale bohužel jiná a přináší spíše starosti. S manželem jsme oba velmi zaměstnaní, takže jsme s povděkem přijali nabídku tchyně, že nám bude pomáhat s hlídáním. Bydlí nedaleko, takže pro ni není problém Elišku vyzvedávat ze školy a vodit na kroužky. Usnadňuje nám to život, ale má to jeden zásadní háček. Tchyně absolutně nerespektuje má pravidla ohledně stravování naší Elišky.
„Mami, babička mi upekla koláč a pak jsme zašly do cukrárny na dortík,“ hlásila mi Eliška s úsměvem, když se vrátila domů.
Ztuhla jsem. „Eliško, vždyť víš, že se musíš hlídat. Mluvila o tom i paní doktorka,“ připomněla jsem jí. „Měly jsme přece dohodu a vy ji s babičkou neustále porušujete.“
Eliška jen pokrčila rameny. „Babička říkala, že jeden koláč a dortík mi přece nemůžou ublížit.“
Nastolila jsem zdravější režim, ale ony ho porušují
A tohle se samozřejmě nestalo poprvé. Styl vaření mé tchyně dobře znám. Je to královna klasické české kuchyně. Přiznávám, že lepší svíčkovou jsem nejedla, ale nejsem ráda, že tímto stylem krmí i mou dceru. Navíc je vášnivá pekařka a Elišku odměňuje za každou drobnost návštěvou cukrárny.
Zatímco na tchyni se její stravování nijak neprojevuje, Eliška je už viditelně oplácaná. Jako matce se mi to nelíbí. Zavedla jsem proto doma zdravější režim, který Eliška doma dodržuje bez problémů. Jenže pak přijde víkend u babičky a veškerá moje snaha je pryč.
Za dva týdny u babičky přibrala pět kilo
Vrcholem všeho byly letní prázdniny. Když jsme si Elišku vyzvedávali po čtrnácti dnech z chalupy, kde byla s babičkou, vypadala sice šťastně, ale také o poznání kulatější. Domácí váha mi to potvrdila – za dva týdny přibrala pět kilogramů.
„To není možné,“ kroutila jsem hlavou. „Co jste tam proboha celou dobu jedly?“
„No co by, vařila jsem, pekla, Eliška byla spokojená,“ odpověděla tchyně s klidem.
„Ale já jsem vám jasně říkala, že musí jíst lehčí jídla, minimum sladkého a víc se hýbat!“ zvýšila jsem hlas.
Tchyně si jen povzdechla. „Jano, nepřeháněj to. Je ve vývinu, potřebuje energii. Navíc pořád lítala po zahradě!“
Cítila jsem, jak ve mně roste vztek. „Ale paní doktorka nás varovala! Nejde jen o to, že je teď trochu oplácaná. Může z toho mít vážné zdravotní problémy,“ snažila jsem se jí vysvětlit.
„Ale prosím tě,“ mávla rukou. „Dnešní doktoři se řídí jen tabulkami. Já vařím poctivě, tak, jak jsem zvyklá celý život, a nebudu se kvůli nějakým moderním výmyslům měnit.“
Jsem zoufalá, nikdo mě nebere vážně
Nejraději bych dceři návštěvy u babičky zakázala. Ale mohu to udělat? Navíc jsme na jejím hlídání závislí. Jsem ale zoufalá z toho, jak negativní dopad to na Elišku má. Když jsem to probírala s manželem, ani on to neviděl tak černě. Není divu, sám v tom vyrostl a jeho maminka ho také vždycky dobře živila. I když nedávno pár kilo shodil, pevná vůle mu chybí.
„Prosím tě, Jano, nebuď na ně tak přísná,“ řekl mi. To mě rozčílilo. Copak to nikdo nechápe? Nechci, aby moje dcera měla kvůli kilům navíc skutečné potíže a já si to jednou vyčítala.
„Jenže tvoje máma si neuvědomuje, že tím Elišce škodí!“ odpověděla jsem bezradně.
A tak zvažuji, co dál. Buď budu dál přihlížet, jak moje dcera kvůli babičce bojuje s váhou a zdravím, nebo omezím jejich kontakt – což by zase narušilo jejich vztah. Ale pokud mě tchyně bude dál ignorovat, budu muset přistoupit k radikálnímu řešení, ať se jí to líbí, nebo ne.
Názor vztahové terapeutky
Janin strach o zdraví dcery je pochopitelný, zvlášť pokud na její váhu upozorňuje i lékařka. Zdá se ale, že se tu nevede spor jen o jídlo. Jde také o respektování rodičovských hranic, rozdílné představy o péči a možná i o to, jakým způsobem jednotliví členové rodiny vyjadřují lásku.
Pro babičku může být jídlo přirozeným jazykem blízkosti. Pečením, vařením a společnými návštěvami cukrárny možná vnučce nabízí to, co sama považuje za projev lásky. Jana naopak vyjadřuje svou péči snahou chránit dceřino zdraví. Ani jedna nemusí mít špatný úmysl, přesto se jejich představy o tom, co je pro Elišku dobré, zásadně rozcházejí.
Zároveň bych byla opatrná s představou, že za Eliščinými kilogramy stojí pouze babička. Možná by stálo za to se více zajímat o to, jaký význam má jídlo pro samotnou Elišku. Jí proto, že má hlad a chutná jí, nebo se jídlem také uklidňuje, zahání nudu či nepříjemné pocity? A dokáže babičku odmítnout, nebo má obavu, že by ji tím zklamala? Jídlo totiž někdy není jen odpovědí na hlad, ale také způsobem, jak zacházíme se svými emocemi a vztahy. Samotný váhový přírůstek nám však o těchto příčinách nic spolehlivého neříká.
V celém příběhu bych proto nepřehlížela právě Elišku. Ocitá se mezi dvěma blízkými ženami, jejichž očekávání si odporují. U babičky zažívá radost a bezstarostnost, doma kontrolu a obavy. Pokud se jídlo stane předmětem neustálých sporů, zákazů a výčitek, může si k němu postupně vytvořit mnohem komplikovanější vztah. Dítě by nemělo nést odpovědnost za neshody dospělých ani získat pocit, že jeho hodnota souvisí s číslem na váze.
Jana má právo trvat na respektování zdravotních doporučení a s manželem by měli babičce nastavit jasné hranice. Současně bych ale doporučila hledat příčiny Eliščina přibírání v širších souvislostech, ideálně ve spolupráci s pediatričkou. Nejen v tom, co a kolik jí, ale také jak se cítí, co prožívá a jaké místo má jídlo v jejím každodenním životě.
Nejde totiž jen o to, kolik Eliška váží, ale také o to, jak se ve svém těle a mezi svými nejbližšími cítí.
Mgr. Zuzana Steigerwaldová, psychoterapeutka působící na online psychoterapeutické platformě Hedepy, která se snaží usnadnit pomocí technologií cestu ke kvalitní psychoterapii každému, kdo o ni projeví zájem. A to prostřednictvím certifikovaných odborníků s terapeutickým výcvikem. Více info zde.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




