Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Adéla dávala celý život přednost dětem před sebou a jejich přáním obětovala vlastní sny i pohodlí. Splácela půjčky na auta, svatbu i bydlení, pracovala do noci a sama si odepírala i ty nejmenší radosti. Věřila, že až jednou přijde čas, děti jí její péči oplatí. Jenže skutečnost ji zaskočila – místo podpory přišel chlad a odtažitost. A ona si musela bolestně přiznat, že někdy je nutné začít myslet především na sebe.
Vždycky jsem měla na účtu dost peněz. Dlouhou dobu jsem pracovala jako hlavní účetní ve velké továrně. K tomu jsem si přivydělávala vedením účetnictví pro své známé, kteří měli firmy. Možná jsem nevydělávala jmění, ale na slušný život mi to naprosto stačilo.
Slíbila jsem dceři koupi auta
„To je hrůza s těmi autobusy, už toho mám dost!“ povzdechla si jednou moje dcera, studentka univerzity v Ostravě, která denně trávila hodiny v městské hromadné dopravě.
„Co kdybychom si v bance vzaly půjčku na nějaké malé autíčko pro tebe?“ velkoryse jsem jí nabídla.
Moje ratolest radostí přímo skákala, srdečně mě zulíbala a oznámila, že si tedy najde nějaké úsporné auto za rozumnou cenu.
„Myslím, že nejlepší by pro mě byla Corsa,“ oznámila po několikadenní analýze technických údajů a cen.
Přikývla jsem, protože, i když nejsem žádná znalkyně aut, tenhle malý městský vůz se mi moc líbil. Ať si moje holčička užije trochu radosti…
„Možná mě taky občas někam svezeš?“ zeptala jsem se, trochu z legrace a trochu vážně, na což moje dcerka s úsměvem odpověděla, že kdykoliv budu chtít, bude mým šoférem.
Snažila jsem se, aby měli všechno
O něco později začal můj mladší syn naznačovat, že by také potřeboval nějaký dopravní prostředek. Asi sestře auto záviděl. Jsem matka dvou dětí a musím dbát na rovný přístup. Bez váhání jsem tedy souhlasila, aby si synáček sám vybral auto z autobazaru.
„Bohužel si už nemůžu dovolit koupit auto přímo ze salonu, ale nějak si se splátkami ojetého vozu poradím,“ oznámila jsem mu s nadějí v hlase.
Dva úvěry na mých bedrech, to byla pořádná zátěž. Nebudu lhát, bylo to znát, ale ani ve snu by mě nenapadlo si stěžovat. Prostě jsem brala každou práci, která se naskytla. Mnohokrát jsem se do pozdní noci hrbila nad papíry.
Topila jsem se v půjčkách
Uplynula nějaká doba a já se zase postavila na nohy. Podařilo se mi splatit půjčky, ale zrovna tehdy se moje dcera vdávala. Takže bylo potřeba se znovu zadlužit na svatbu a krátce nato pomoci synovi, aby se osamostatnil a zařídil si pronajatý byt. No ale co naděláte? Děti jsou děti. Teď mě potřebují a přijde čas, kdy já budu potřebovat je.
„Mami, jsi naprosto úžasná,“ chválil mě syn, když jsem si brala úvěr na vysněnou nábytkovou sestavu a obrovskou televizi.
V hloubi duše jsem věděla, že jsem skvělá matka, protože dělám všechno pro to, aby moje děti byly spokojené a usměvavé.
„Drahá moje, dřeš jako kůň, abys plnila jejich rozmary,“ stěžovala si nesouhlasně kamarádka, která si myslela, že by se moje už dospělé děti měly osamostatnit a konečně postavit na vlastní nohy. „Jen abys toho později nelitovala!“
„Kdybys ty měla děti, taky bys pro ně chtěla to nejlepší,“ odpovídala jsem, protože jako bezdětná nechápala, co to znamená být matkou.
Neutrácela jsem za sebe
Slova kamarádky mě donutila k zamyšlení. V poslední době jsem se skutečně soustředila hlavně na vydělávání peněz. Dělala jsem to, abych splácela jednu půjčku za druhou. Začalo to autem, pak svatba Jitky a garsonka Petra. Vzdávala jsem se mnoha věcí, jen abych včas zaplatila běžné závazky.
Už dlouho jsem nejela na žádnou dovolenou, nedoplňovala jsem si šatník a dokonce jsem přestala chodit ke kadeřníkovi. Čas od času, když už jsem opravdu musela, jsem si skočila do drogerie vedle pro barvu na vlasy a sama si osvěžila odstín. Ale i to jsem nakonec považovala za ztrátu peněz. Bylo mi líto peněz za takové věci. Tedy, alespoň pokud šlo o mě...
Protože dcera pravidelně jednou měsíčně vyžadovala hotovost na návštěvu u nejdražší vlasové specialistky. Přestože si už sama vydělávala, dokázala rozhovor stočit tak, aby mi dala najevo, že jí možná nebudou stačit peníze na nějaký účel, a já jsem bez váhání sáhla po peněžence.
Zanedbala jsem se
„Kdy se o sebe konečně začneš starat?“ ptala se moje kamarádka a bez obalu naznačovala, že jsem se v poslední době jako představitelka něžného pohlaví v péči o svůj vzhled dost zanedbala.
„Jednou ten čas přijde,“ odbývala jsem ji a mávla nonšalantně rukou, přičemž jsem tajně doufala, že až mé děti budou pevně stát na vlastních nohou, přestanou konečně zatěžovat můj rozpočet a možná mi i nějakou částkou přispějí, zvláště až půjdu do zaslouženého důchodu.
Zbyl mi jen důchod
Než jsem se nadála, ten okamžik nastal. Podle mého názoru přišel příliš brzy. Neměla jsem přece žádný kapitál na horší časy... „Nějak si poradím, vždyť mám spoustu klientů, kterým vedu účetnictví,“ dodávala jsem si odvahu. Bohužel, moji klienti postupně odpadali. Inu, taková byla tehdy realita. Nakonec mi zbyl jen skromný důchod. Není těžké uhodnout, že to byly mizerné peníze.
„No, tak to se teď už vůbec nedokážeš sama uživit,“ domyslela si kamarádka, která dobře věděla, jaké to je, protože sama už dlouho pobírala invalidní důchod. Kdyby nebylo důchodu jejího manžela, který léta dřel na šachtě, vůbec by od výplaty k výplatě nevyšla.
Počítala jsem s pomocí dětí
Snažila jsem se však neztrácet optimismus. Vždyť jsem dala život dvěma dětem, které jsem s takovým nasazením léta vychovávala a vzdělávala. Nejednou jsem jim podala pomocnou ruku. Byla jsem přesvědčená, že až přijde čas, kdy budu sama potřebovat podporu, mohu počítat s jejich pomocí… No, jen po pár dnech se mé iluze rozplynuly jako mýdlová bublina a realita tato naivní očekávání bolestně prověřila.
Když jsem se Petrovi zmínila, že ceny uhlí zase stouply a že asi budu muset omezit topení v některých pokojích, odpověděl, že bych se měla… zbavit domu!
„Co to povídáš?! Ten dům je přece památka na tvé prarodiče!“ rozčílila jsem se, protože by mě ani ve snu nenapadlo ho prodat.
Nemyslela jsem si, že můj syn nezachytí ten jemný signál, kterým jsem mu chtěla dát najevo, že by se mi hodila jeho pomoc. Místo toho mi začal vyprávět, jak je na tom s penězi špatně:
„Musel jsem investovat do nového notebooku a ledničku jsem si vzal na splátky, protože ta stará už byla úplně k ničemu,“ vypočítával zaníceně.
Byla jsem zklamaná
Dcera se také do finanční podpory nehrnula. „Ráda bych ti finančně pomohla, ale momentálně jsem na tom s penězi opravdu špatně,“ přiznala s odzbrojující upřímností.
Cítila jsem se hrozně zahořkle. Moje děti měly stabilní zaměstnání a nestěžovaly si na nedostatek financí. Přesto vůbec necítily povinnost podpořit matku v důchodu. Poslední kapkou hořkosti bylo, když jsem krátce nato dostala poukaz do lázní a kvůli nedostatku prostředků jsem se musela cesty vzdát.
„Koupila jsem si uhlí, které by mi mělo stačit na celou zimu,“ snažila jsem se vysvětlit kamarádce, která nemohla pochopit, proč jsem to udělala.
Vysvětlila jsem jí, že si nemůžu dovolit ani cestu do lázeňského města, ani pořízení oblečení potřebného na takový výlet.
„Hodila by se mi nepromokavá bunda, pohodlné boty na chození a nějaká volná tepláková souprava, a to všechno stojí spoustu peněz,“ postěžovala jsem si. „A co mám teď dělat?“
Kristýna chápavě pokývala hlavou a po chvíli přišla s nápadem, jak můj problém vyřešit. Mimochodem, ne zrovna povedeným…
„Prostě zavolej svým dětem, ať se ti na ten pobyt složí,“ navrhla, jako by mě vůbec neposlouchala.
Udělala jsem chybu
No, jen jsem bezradně povzdechla, když odešla z pokoje. Sedíc u okna s hrnkem čaje v ruce jsem se ponořila do chmurných myšlenek. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tím, že jsem se bezmezně obětovala pro své děti, jsem naprosto zanedbala své vlastní potřeby. Neměla jsem ani korunu úspor na takzvanou nepředvídanou situaci, a ta právě teď nastala. Kdybych projevila alespoň špetku prozíravosti, myslela bych včas na zajištění na stáří.
Nyní musím plány na cestu do lázní na dlouho odložit. Zbývá mi jen předstírat, že je všechno v pořádku… Ani v nejhorších snech by mě nenapadlo, že se mé děti k mým potížím postaví tak odtažitě!
„Nějak si poradím,“ utěšuji se s hořkostí.
A přemýšlím, co dál. Tohle místo miluji, ale nejsem schopná ho udržet! Kdybych ho však prodala, mohla bych si pořídit malý byt… Celý přebytek bych pak investovala do nějakého bezpečného vkladu. Díky tomu bych se už nikdy nemusela obracet na Jitku nebo Petra s prosbou o finanční podporu. Jsem příliš hrdá na to, abych znovu zažívala tak ponižující situace. Kristýna mi dobře poradila – je nejvyšší čas postarat se o sebe! Nedávno jsem se bolestně přesvědčila, že na pomoc vlastních dětí se vůbec nedá spolehnout.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
