Michal (58): Syn se ke mně nastěhoval, abychom ušetřili. Postupně ho ale pohltila zvláštní posedlost

Nikdy by mě nenapadlo, že se budu bát vlastního syna. Nejdřív to bylo jen otravné. Ty jeho řeči o plastech, vodě, uhlíkové stopě. Každý oběd se změnil v přednášku, každé otevřené okno v téma o klimatizaci a energetické náročnosti. Snažil jsem se to brát s nadhledem. Říkal jsem si, že to je prostě mladá generace, že potřebují mít nějaký smysl. Já jsem ve třiceti řešil hypotéku, on chce zachránit planetu.

Cecílie (43): Vzala jsem děti na školní výlet, chtěla jsem jim ukázat život na farmě. Vraceli jsme se traumatizovaní

Měnil se mi před očima

Pak ale začal být nepříjemný. Napomínal mě, že nakupuji v supermarketech, že mám auto se spalovacím motorem, že si nechávám dovézt jídlo. Všechno to bylo zlo, které ničí budoucnost. Rozhodl se, že mě naučí žít zodpovědně, a nastěhoval se ke mně. Prý tím ušetříme. Smál jsem se tomu, ale v hloubi duše jsem se cítil trapně. Jako by ze mě udělal dítě, které potřebuje dohled.

Jenže po pár týdnech jsem si všiml, že se s ním něco děje. Přestal jíst maso. Pak přestal jíst i mléčné výrobky, protože „všechno má otisk“. Mluvil málo, většinu času trávil u počítače. Nejdřív jsem si myslel, že pracuje, ale když jsem jednoho večera šel kolem jeho pokoje, slyšel jsem nahrávky z demonstrací a rozhovory o kolapsu ekosystému.

Postupně se do toho nořil ještě víc. Odmítal používat elektřinu, seděl potmě, zapaloval si svíčky. Když jsem ho jednou viděl v noci u okna, stál tam nehybně a díval se ven, jako by čekal, že se něco stane. Měl pod očima kruhy, ruce špinavé od hlíny. „Pěstuju vlastní zeleninu, tati. Já se o nás postarám.“

Pak mě začal kontrolovat. Když jsem se vrátil z práce s taškou z obchodu, prohlížel účtenky. Když jsem chtěl pustit pračku, vypnul jistič. Tvrdil, že to dělá pro mě, že mě chce ochránit před závislostí na systému. Zpočátku jsem se hádal, ale pak jsem raději mlčel.

Janka (25): Nesnášela jsem tábory a přespávací akce. Dneska je pořádám, protože jsem našla děti, které je potřebují

Nakonec se ztratil

Jednoho dne zmizel. Nechal na stole jen papír s poznámkami o „minimálním dopadu na planetu“. Trvalo mi dva týdny, než jsem zjistil, že není nikde u kamarádů ani v práci. Našel jsem ho až u bývalé chaty po rodičích. Žil tam bez vody, bez elektřiny, spal ve spacáku na zemi. Všude kolem měl bedýnky s hlínou, v některých rostly klíčky, v jiných už jen plíseň.

Když mě uviděl, neřekl ani slovo. Jen mě pozoroval, jako bych byl vetřelec z jiného světa. Měl zarostlý obličej a v očích prázdno. V tu chvíli jsem pochopil, že to, co nazýval udržitelností, se v jeho pojetí stalo zcela neudržitelným.

Dnes má zase svůj byt a chodí na terapii. Já už v obchodech dávám pozor, co kupuji, ale ne kvůli planetě. Kvůli tomu, abych nikdy nemusel znovu vidět ten pohled, jakým se na mě tehdy díval.

Další příběhy ze života →

Richard (66): Syn mi zakázal přijít na jeho oslavu. Já pro něj ale měl důležitý dárek, který jsem mu musel předat