Jan (60 let): Celý život jsem dřel, aby synovi nic nechybělo. Teprve dnes chápu, že jsem se mu měl víc věnovat

Celý život jsem strávil na stavbě. Nikdo se mě neptal, jestli chci. Prostě to tak bylo. Sedmnáctiletý kluk, bez maturity, zato s otcem alkoholikem a matkou, která měla velké srdce, ale páteř příliš slabou na práci. Musel jsem vydělávat, aby bylo doma co jíst.

Jaroslav (57): Dospělý syn bydlí u nás a nechce přispívat na domácnost. Musel jsem sáhnout po radikálním řešení

Můj syn měl všechno

Když se narodil můj syn Patrik, přísahal jsem si, že on takhle žít nebude. Nebude chodit v botách po starším bratranci, nebude si do školy nosit chleba jen s máslem. Já budu dřít a on se bude učit, bude někým. Možná právníkem, možná ajťákem... Kýmkoliv, jen aby nemusel tahat po lešení kýble s maltou.

Byly chvíle, kdy chybělo na všechno. Tehdy jsem odložil své potřeby stranou. Patrik měl doučování, počítač, nejnovější mobil. Manželka mi nejednou říkala, že to přeháním. Ale já byl tak hrdý, když odmaturoval, a když mu pak přišel dopis z vysoké školy, že ho přijali. Dokonce jsem se rozbrečel.

Studia ukončil před rokem. A co dělá? Nic. Celé dny leží na gauči, telefon v ruce a směje se nějakým videím. Práci nehledá. Když mu něco řeknu, protáčí oči, jako bych mu ničil život. A já se čím dál častěji ptám sám sebe: „Proč jsem se tak dřel?“

Jindřich (69): Zjistili jsme, že nás syn ošklivě využil. Vymlouval se na nemoc a místo toho si odjel na výlet

Syn nic nedělá

Z práce jsem se vrátil pozdě, jako obvykle. Oblečení jsem měl propocené a zaprášené, ruce ztuhlé od nošení tvárnic. V bytě byla tma, jen v obývacím pokoji blikala televize. Patrik ležel rozvalený na gauči s telefonem v ruce. Nohy na stole, vedle obal od chipsů a plechovka koly. „Zítra by se mi hodila pomoc s malováním garáže,“ pronesl jsem. Ani se na mě nepodíval a jen řekl: „Nebudu dělat zadarmo, tati. Už není socialismus...“

Chvíli jsem nevěděl, co odpovědět. Myslel jsem, že si z toho možná udělám legraci, ale něco ve mně se vzbouřilo. „Ty nic neděláš. Už rok sedíš doma a žiješ za moje peníze,“ řekl jsem ostře. „A co má být?“ pokrčil rameny. „Nebudu dřít za minimálku jako nějaký blbec. Radši si počkám, až najdu něco pořádného.“

„Víš, co si o tom všem myslím?“ zeptal jsem se. Neodpověděl. Odešel jsem z bytu. Dveřmi jsem práskl tak silně, až málem vyletěly z pantů. Cítil jsem se, jako bych prohrál. Jako bych celý život do něčeho investoval a teď jsem se musel dívat, jak se to rozplývá. Nešlo o peníze, ale o to, že jsem se snažil, a teď mi můj syn říká, že jsem blbec. A asi mě tak doopravdy vidí. Věděl jsem, že dnes už si nepromluvíme. Možná si už nepromluvíme nikdy.

„Podívej se, co z něj vyrostlo,“ řekl jsem večer manželce. „Možná to má těžké. Trh práce není jednoduchý. Dej mu čas,“ zamumlala. „Celý život jsem pracoval, aby to nemusel mít tak těžké. A on na všechno kašle. Učil se ne proto, aby něčeho dosáhl, ale aby měl svatý klid.“ Povzdechla si. „Možná nechce žít jako ty...“ nadhodila. Zmlkl jsem. Ta slova mě zasáhla víc, než jsem čekal. „A co když jsem já udělal něco špatně?“ řekl jsem tiše. Tehdy jsem se rozhodl, že si se synem musím vážně promluvit.

Boleslav (61): Vytkl jsem synovi, že posluhuje manželce. Jeho reakce mě překvapila

Nevím, jestli jsem dobrým otcem

„Nechci žít jako ty, tati. Nechci se vracet zničený, dívat se na fotbal, usínat u televize a opakovat to samé čtyřicet let,“ vyčetl mi syn. Zatnul jsem zuby. Díval jsem se na něj a přestával jsem mu rozumět. „A co je ten tvůj život? Ležet a koukat se do telefonu? Dělal jsem všechno pro to, abys měl na výběr. Abys nemusel dřít jako já.“

„Celý život jsem cítil, že mám být pro tebe někým. Důkazem, že se tvá oběť vyplatila. Já... jsem ale jen sám sebou. Asi jsi mě nikdy neposlouchal, tati. Jen jsi mi říkal, co mám dělat,“ pronesl vážně. S každým dalším slovem jsem cítil, jak něco ztrácím. Možná hrdost a možná iluze, že vím, co jako otec dělám.

Vzpomněl jsem si, jakou měl radost z prvního kola, jak se smál ve vlaku, když jsme jeli na výlet, a jak usnul s diplomem v ruce po promocích. Myslel jsem si, že to byl náš společný úspěch. Práce pro mě byla vším, protože jsem nic jiného neznal. Neuměl jsem mluvit o citech. Neříkal jsem „jsem na tebe hrdý“, jen „zase jednička? Dobře...“ Dával jsem to, co jsem uměl – peníze, věci, stabilitu. Možná ve skutečnosti potřeboval něco jiného.

Cítil jsem, že se mi do očí derou slzy. Položil jsem si otázku, která nade mnou visela už dlouho, ale nikdy jsem neměl odvahu odpovědět si na ni: Naučil jsem se vůbec být otcem? Vím, že ne všechno se dá napravit hned, možná se to nedá napravit vůbec. Patrik a já jsme ze dvou různých světů. Pro něj práce není hodnota, jen povinnost. Já to měl jinak. Nevím, jestli mě někdy pochopí. Nevím, jestli já pochopím jeho. Ale musím to zkusit. Možná ne pro sebe, ale pro toho kluka, který se kdysi smál, když jsem si ho posadil na ramena. Toho, kterého jsem chtěl ochránit před celým světem...

Další příběhy ze života →

Viktor (45): Můj dospívající syn chtěl zapůsobit na dívku. Když jsem ho uviděl v nemocnici, měl jsem slzy v očích

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].