Vojtěch (45): Po rozvodu jsem nedokázal najít cestu k synovi. Všechno změnil výlet do hor

Už čtvrtý měsíc žijeme jen my dva – já a můj sedmnáctiletý syn Jakub. Po rozvodu mi byl svěřen do péče a já si nejsem jistý, jestli z toho mám větší radost, nebo strach. Učím se ho poznávat znovu, ale už to není dítě. Je to kluk s věčně nasazenými sluchátky a pohledem zabodnutým do telefonu.

Josef (62): Těšil jsem se, že budu chodit se synem na pivo, ale on vede úplně jiný život

Vzal jsem syna do hor

Toho dne přišel ráno  do kuchyně, až když jsem stihl dvakrát ohřát míchaná vajíčka. Posadil se naproti mně s telefonem v ruce. Oznámil jsem mu, že v pátek jedeme na hory, a už jsem nám zamluvil ubytování. Aniž by zvedl oči, odvětil: „Nevím. Možná.“ Trval jsem na svém, že se neptám, ale oznamuji to. Jeho lhostejné „v pohodě“ mě málem donutilo odejít od stolu.

A tak jsme v pátek vyrazili. V autě panovalo tísnivé ticho. Zkoušel jsem mluvit o hudbě, o škole, ale dočkal jsem se jen pokrčení ramen nebo jednoslovných odpovědí. I bezpečné téma počasí selhalo. Vzpomněl jsem si na naše výlety do Krkonoš, když byl malý. Zkusil jsem se ho zeptat, jestli si pamatuje, jak jednou ztratil na Sněžce rukavici.

„Ne,“ odpověděl a díval se z okna. Znovu to nevyšlo a já už neměl sílu se dál snažit...

Leoš (72): Syn chtěl, abych bydlel v jeho luxusní vile. Cítil jsem se tam jako cizinec

Hledám si cestu k synovi

Na horskou chatu jsme dorazili večer. Jakub se okamžitě svalil na postel s telefonem a sluchátky. Já si sedl do křesla a díval jsem se z okna. Později jsme sešli do společenské místnosti. Posadil jsem se s hrnkem čaje ke krbu a jen tak zíral do plamenů. Syn si sedl kousek dál, ruce v kapsách mikiny.

Cítil jsem naprostou bezmoc a únavu z neustálých pokusů. Přestal jsem se snažit a jen jsem tam seděl. „Je fajn, že jsme tady,“ řekl najednou. Po chvíli ticha jsem dokázal odpovědět jen: „Taky jsem rád.“

Ráno jsme vyrazili na túru a něco se změnilo. Cesta byla místy zledovatělá, ale atmosféra mezi námi byla úplně jiná. Zastavovali jsme se, abychom se podívali do údolí. Začali jsme si jen tak povídat o hloupostech – o jídle, o špatně značené stezce, o sousedovi, co chrápal tak hlasitě, že ho slyšela celá chata. Byly to drobnosti, ale pro mě znamenaly víc než všechny předchozí vážné pokusy o rozhovor. Dokonce jsem po mnoha týdnech na jeho tváři viděl úsměv.

Jan (60 let): Celý život jsem dřel, aby synovi nic nechybělo. Teprve dnes chápu, že jsem se mu měl víc věnovat

Něco se změnilo

Když začal foukat silnější vítr, všiml jsem si, že se Jakub v tenké bundě třese. „Je ti zima?“ zeptal jsem se. „Trochu,“ přiznal. „Vezmi si moji čepici,“ nabídl jsem mu. „Není třeba,“ bránil se. „Jen si ji vem, mně už v hlavě nemá co nastydnout,“ řekl jsem a podal mu ji, aniž bych čekal na souhlas.

Nasadil si ji a znovu se usmál, tentokrát jistěji. Neřekl jsem mu, jak moc ho miluji, ani jsem se neomluvil, že si nejsem jistý ohledně toho, jak se mám chovat. Cítil jsem ale, že to není konec. Když jsme se vrátili domů, Jakub tiše řekl: „Bylo to fajn.“

Chvíli jsem se na něj díval. „Díky,“ odpověděl jsem tiše. Konečně jsem měl pocit, že všechno je na dobré cestě.

Petr (43): Syn se po škole zavíral v pokoji. Když jsem poznal jeho tajemství, pochopil jsem, že je to moje vina

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].