Eliška (68): Na manželův hrob jsem dlouho chodila sama. Osud mi přivedl do cesty muže, který zahnal mou samotu

Po smrti mého manžela se pátky staly mým malým svátkem, tichým a osobním rituálem. Oblékám si stejný šedý kabát, do kabelky vkládám svíčku a kytici frézií – měla jsem je ve vlasech na naší svatbě. Na hřbitově si pak v myšlenkách povídám s manželem o všem, co se změnilo i co zůstalo při starém.

Karel (70): Každý den jsem své zesnulé manželce napsal dopis. Mezi hroby jsem našel nový smysl života

Setkání na hřbitově

Před časem jsem si všimla, že nejsem sama. O několik uliček dál se každý pátek objevoval starší muž. Je vysoký, štíhlý a nosí tmavě modrou bundu. Přicházel pravidelně, zapálil svíčku a v tichosti postál u hrobu. Nikdy jsme spolu nemluvili, jen jsme si občas kývli hlavou. Časem jsem měla pocit, jako bychom v našem tichém smutku našli jakési spojení.

Jednoho dne se naše pohledy setkaly o něco déle. Tiše mě pozdravil. Kývla jsem hlavou, ale cítila jsem se trochu nesvá, a tak jsem šla dál. Později mi došlo, že jsem se možná zachovala nezdvořile. Následující týden jsem ho pozdravila první. „Chodíte vždycky tak přesně?“ zeptala jsem se. „Je to rituál. Jinak to nejde,“ odpověděl s lehkým úsměvem. Těch pár slov mi rozbušilo srdce a já se přistihla, jak se další pátek už od brány rozhlížím, jestli tam na mě nečeká.

Matěj (38): Tchyni hrozně naštvalo, že chodím s kočárkem na hřbitov. Jenže to je jediné místo, kde je ve městě klid

Čekal na mě

A samozřejmě tam v pátek byl. Doprovázel mě k hrobu mého manžela a já v tichosti zapálila svíčku. Pak jsme přešli k hrobu, u kterého stával. „Moje žena milovala chryzantémy,“ zašeptal. „Můj muž nesnášel hřbitovy,“ řekla jsem bez přemýšlení. Chvíli jsme mlčeli, než se zeptal, jestli to časem přestane bolet. Přiznala jsem, že ne, jen se ta bolest může trochu zmenšit. Poté jsme tiše seděli na lavičce mezi hroby. Žádná slova nebyla potřeba.

Následující pátek pršelo. Přesto jsem šla na hřbitov, jako obvykle, a bez deštníku. On už tam byl a čekal u naší lavičky. Když mě uviděl, roztáhl deštník a beze slova mi nabídl místo pod ním. Společně jsme navštívili hroby našich blízkých. Poté jsme nešli každý svou cestou. V tichosti jsme kráčeli do nedalekého parku, nikam jsme nespěchali. Tehdy jsme se poprvé představili. „Nemyslel jsem si, že vedle někoho ještě ucítím takový klid,“ řekl najednou. Zahřálo mě to u srdce.

Dagmar (31): U tátova hrobu jsem potkala jeho milenku. Měl druhou rodinu, o které nám nikdy neřekl

Tiché porozumění

O týden později, po naší obvyklé návštěvě hřbitova, navrhl, abychom si zašli na čaj. Chtěla jsem odmítnout. Zdálo se mi to nevhodné, ale nakonec jsem souhlasila. Seděli jsme v malé kavárně a chvíli mlčeli. Pak jsme si začali povídat o našich partnerech, o jejich zvycích a o věcech, které nás s nimi spojovaly.

Pak položil dlaň na stůl. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se jeho ruky lehce dotkla. Nemluvili jsme o budoucnosti. Nepotřebovali jsme to. Stačilo, že jsme prostě byli – tam, v tu chvíli, s horkým čajem a tichým porozuměním, které konejšilo starou bolest.

Další příběhy ze života →

Jindra (30): Vadí mi, že macecha chodí na hrob mé mamince. Vím, že jí tam neříká nic dobrého

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].