Francouzská herečka Chantal Poullain pozvala magazín Lifee.cz s pořadem Vítejte do svého bytu, aby si s námi popovídala nejen o svém bydlení a pokladech, které ukrývá, ale i o své charitativní činnosti. Nadace Archa Chantal byla založena už v roce 1993 a bere si za cíl zlepšovat prostředí dětských oddělení v nemocnicích v celé České republice.
V prostředí krásného a podmanivého bytu paní Chantal jsme v pořadu Vítejte magazínu Lifee.cz povídali nejen o její nadaci, ale i o tom, jak získala Řád čestné legie a kde ho převzala, i o jejím vztahu k výtvarnému umění. S humorem sobě vlastním prohlásila: „Když jsem vzteklá, vezmu štětec a jedu!“ Ano, Chantal Poullain maluje obrazy, a hezké, jak se můžete přesvědčit i v naší galerii.
Syn Vladimír inspiroval Chantal Poullain, aby pomohla českým nemocnicím
Jak vás napadlo založit Nadaci Archa Chantal?
Ten
příběh už spousta lidí zná a nic zvláštního na tom není. Byla jsem vychovaná od svojí maminky, která říkala: „Vždycky musíš myslet na ty, kteří potřebují.“ A hlavně dávat, když máš tu možnost. Pro mě to bylo normální. Za komunistů jsem
těžko mohla něco konkrétního udělat, tak jsem aspoň pašovala… Po revoluci
jsem si řekla, že už je čas něco vymyslet, a konkrétně v nemocnici mě to
vždycky deptalo…
Je to tam většinou smutné, strašidelné, šedivé…
Ano. A
velkou roli hraje při nemoci i psychika. Když je člověk v nemocnici, tak
už má psychiku – jak se to u vás říká? Ve Francii říkáme, že má psychiku do té
paty… Na podlaze! Ale tím hlavním, co mě inspirovalo, byl můj syn Vladimír. Cestoval
s námi po celé zeměkouli a sem tam byl potřeba i lékař, a
v nemocnicích v zahraničí to nebyl problém, byla tam vždycky herna
pro děti a syn vůbec neměl strach.
Takže Vladimír vás inspiroval?
Ano. Jednou jsme byli
v jedné nemocnici v Brně, Vladimír byl ještě malý a první jeho věta byla: „Mami, proč je to tady tam smutné a kde jsou hračky?“ A tehdy jsem si řekla: „Tak jo, miláčku, tohle změním, budu se snažit v tom něco dělat.“ A když
něco slíbím, tak to dodržím.
Svět na cestách na dětské onkologii v Motole
Tušila jste, že budete jednou mít opravdovou nadaci?
Kdepak!
Vůbec mě nenapadlo, že budu mít nadaci, kancelář, ředitele, ale jeden známý mi
poradil: „Jestli to chceš dělat, potřebuješ i finanční pomoc,“ a tehdy jsem
pochopila, že má pravdu, a postavila jsem Nadaci Archa Chantal.
Říkáte, že vám nejvíc záleží na dětské psychice…
Šlo
mi především o to, aby děti neměly z nemocnice strach. A dětská psychika
je křehká. A tak se zamýšlím nad světem dětí, jejich světem – je to třeba svět
na lodi, v zoologické zahradě nebo svět loutek, jakýkoli svět. Třeba na
dětské onkologii v motolské nemocnici jsme na základě povídání si
s dětmi i s rodiči vytvořili Svět na cestách.
Určitě můžete vyprávět spoustu krásných příběhů dětí, které jste potěšila.
Nejkrásnější příběh, který mě opravdu dojal, je příběh
holčičky, která stála před obrázkem Paříže, telefonovala se svojí kamarádkou a
říkala: „Já nejsem v nemocnici, já jsem v Paříži“. Moje práce
je i o tom, že ty děti neprožívají jenom přítomnost, ale říkají si: Až budu
zdravý, tam a tam se vydám. A povídáme si o tom i s rodiči dětí.
Když jsem vzteklá, vezmu štětec a jedu, říká Chantal Poullain
Vaše nadace každoročně vydává krásný kalendář fotografií…
Nedělám plesy nebo něco podobného, to jsou zbytečně vydané peníze, ale fotíme každý
rok, už osmnáct let, kalendář. Kalendář Proměny je jediná věc, která každoročně přinese
peníze na projekty – i fotografie se poté draží. Nejen tohle nám pomáhá,
potřebujeme i sponzoring, ale říkám firmám: „Nepotřebuju jen peníze, dejte mi materiál, umývadlo, postele nebo cokoliv, ale pomozte.“
I vy máte vztah k výtvarnu, nad námi visí obraz, který jste namalovala. Takže vy malujete?
Jo, ale celá moje rodina jsou
malíři, sochaři… I já někdy sochařím, potřebuju používat ruce, manipulovat
s hlínou, to je pro mě určitá forma osvobození. A obrazy také. Když jsem
vzteklá, vezmu si štětec a jedu. Ale nepovažuju se za malíře, maluju pro radost
sobě i jiným.
Proč máte doma kus motoru auta, jak jsem se všimla?
Minulý
rok jsem byla kmotrou děvčat, které jely Dakar s „kachnou“, Citroenem, ve
francouzštině se mu říká Dva koně. A tenhle kousek motoru byl rozbitý, proto jsem
si ho mohla vzít a hodlám z něho udělat sochu. Až budu mít čas.
Co dalšího ještě uslyšíte a uvidíte ve videoreportáži s Chantal Poullain:
- Co pašovala za komunistů do naší republiky
- Která nemocnice ji inspirovala k založení nadace
- Jak vypadá Svět na cestách v motolské nemocnici
- Pro koho maluje obrazy
- Jak se bude jmenovat socha z kusu motoru?
Na snímky z inspirativního bydlení Chantal Poullain a na všechny unikátní kousky se můžete podívat v naší galerii.