Facebook
Instagram
Ivanin manžel měl zvláštní postoj k dětem. Tvrdil, že ničí vztahy. Nakonec k nim svolil, ale za podmínky, že mu Ivana porodí syna. Byl přesvědčený, že pokud si to budou oba přát, tak se to stane.
Manžel Luděk vždycky tvrdil, že děti ničí vztah dvou lidí. Možná proto, že jeho rodiče jsou rozvedení a dávají to za vinu právě Luďkovi a jeho bratrovi. Dalo mi hodně práce ho přesvědčit, že to není pravda. Když po třech letech nátlaku konečně povolil, řekl ale, že chce jenom kluka. Miluji, jací chlapi jsou – copak to mohu ovlivnit?
Manžel začal synovi zařizovat pokoj
,,Budu táta jedině, když to bude kluk,“ řekl prostě. ,, A jak to mám podle tebe zařídit?“ namítala jsem. ,,Neboj se, příroda to udělá za nás,“ dušoval se. ,,Když si něco hodně přeješ, tak se to stane,“ vysvětloval mi a mně nezbývalo než doufat. ,,A co když to nevyjde a bude to holka? To nás opustíš?“ zajímalo mě. ,,To se zkrátka nestane,“ nepřipouštěl si jinou variantu.
I tak jsem do toho šla a otěhotněla. Luděk už v desátém týdnu potřeboval nutně vědět, zda je vidět pohlaví. ,,To je ještě brzy. Nejdřív tak v 18. týdnu, ale spíš až ve dvacátém,“ mírnila jsem ho. ,,Nebudu na nic čekat, začnu s přípravami,“ prohlásil rezolutně a zavřel se v pokoji.
Luděk je šikovný truhlář, který nám vybavil půlku baráku. Každou volnou chvíli trávil v dětském pokoji. Vymaloval ho na zeleno podle svého oblíbeného fotbalového týmu. Vyřezal miminku krásnou dřevěnou kolébku pro těch prvních pár měsíců, než půjde do postýlky. I tu osobně vyrobil s velkou láskou. Těšilo mě, že se tak snaží. Nicméně současně jsem se bála. A to toho, co když to bude holka. Jak to Luděk ponese?
Doktorka nám potvrdila, že čekáme kluka
Blížil se 20. týden těhotenství a my šli na velký ultrazvuk. Napjatě jsme jezdili pohledem po obrazovce, kde se objevilo naše děťátko. ,,Co to bude, paní doktorko?“ osmělil se muž. ,,Vydržte, nějak se nám miminko špatně natočilo. Nicméně vidím tam kluka,“ prohlásila a Luděk začal slavit. ,,Vidíš, já ti to říkal! U nás v rodině pro holku není místo,“ vykřikl nadšeně a doktorka si ho přísně změřila pohledem.
Musím uznat, že se mi v danou chvíli ulevilo. Své tajné přání, že bych raději holčičku, jsem si nechala pro sebe. Od lékaře jsme zamířili do obchodu s dětskými oblečky. Luděk házel do košíku klučičí body. Jedno s míčem, další s traktorem. V mých očích naprosto zbytečně nakoupil autíčka a další klučičí hračky.
Pohled na něj byl ale roztomilý. Neskrýval, jak moc se na syna těší. Jméno chtěl vybrat podle sebe. Měl to být Tomáš. Můj Kubík neprošel, ale budiž. Hlavně ať je to dítě zdravé, přemítala jsem často. Na další vyšetření už jsem chodila sama. Vždy jsem slyšela to samé: ,,Čekáte kluka.“ Doma bylo všechno připravené.
Na sále jsme zažili skutečný šok
Kočár byl také ryze klučičí, stejně jako autosedačka. Dopředu jsem se domluvili, že manžel bude u porodu a přestřihne pupeční šňůru. Porod nebyl nijak zdlouhavý, spíš bolestivý. Když jsme oba zaslechli první pláč našeho dítěte, brečeli jsme také. ,,Tady je vaše dcera,“ podával mi doktor miminko. ,,Dcera?“ vyděsil se manžel.
,,Ona má vážně pipinu,“ pronesl velmi zklamaně. ,,Není tam ještě jedno, pane doktore?“ ptal se rozrušeně manžel. ,,Neděste se, to se někdy stane. Pohlaví miminka můžeme s jistotou určit až po porodu,“ utěšoval doktor manžela. Nikdy v životě jsem se nebála tak, jako v tento moment. Luděk to nakonec vzal sportovně a naši Elišku miluje. Aktuálně jsem podruhé těhotná, tak snad se dočká i toho kluka.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
