Denisa (29): Našla jsem si práci snů. Rychle se ale změnila v noční můru

Nikdy jsem si nemyslela, že budu jednou přemýšlet o tomhle období jako o něčem, co mě nakonec posílilo. Tehdy jsem měla pocit, že se dusím, že mi každodenní pobyt v kanceláři pod nadvládou Petry ukusuje duši po kouskách. Ale i ze stínu může vzejít světlo – jen ho musíte najít. Nebo ho nechat, aby si vás našlo samo.

Mohlo by Vás zajímat:

Týna (19): Zažila jsem obtěžování na pracovišti. Agresorem byla překvapivě šéfová, která je vdaná

Takový začátek jsem nečekala

Nastoupila jsem do té firmy plná naděje. Marketingové oddělení bylo malé, ale dynamické, a já toužila využít svou kreativitu a zkušenosti. Petra, vedoucí oddělení, na mě působila profesionálně. Byla přísná, ale férová – aspoň jsem si to myslela. Jenže během prvních měsíců se její tvář začala měnit. Nebo spíš začala sundávat masku.

Nic jí nebylo dost dobré. Prezentaci, na které jsem pracovala týden, ponížila před celým týmem, aniž by mi dala šanci cokoli vysvětlit. Pochvalu jsem od ní nikdy neslyšela, zato kritiku jsem měla na talíři denně. A ta kritika nebyla konstruktivní – byla osobní. Podle ní jsem byla „měkká“, „neambiciózní“, „nevhodná do prostředí, kde to opravdu žije“.

Začala mě úkolovat o víkendech, pozdě v noci, a když jsem si dovolila říct, že mám taky svůj život, odpověděla: „Když chceš dělat marketing, tak buď připravená dýchat pro značku.“

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (34): Šéfová mě šikanovala jen proto, že mám něco, po čem ona toužila. Je mi jí vlastně líto

Moje iluze se rozplývaly

Začala jsem ztrácet sebevědomí. Každé ráno jsem se budila s knedlíkem v krku. Moji přátelé si všimli, že se měním, ale nedokázala jsem s nimi o tom mluvit. Styděla jsem se, že si to nechávám líbit.

Jednoho dne jsem se po poradě zhroutila. Seděla jsem na lavičce v blízkém parku skoro hodinu. A tam mě našel David. Je grafik, tichý a přemýšlivý typ, který si lidí moc nevšímal, ale když už něco řekl, mělo to váhu. Zeptal se, jestli jsem v pořádku. Když jsem jen zavrtěla hlavou, na nic netlačil. Jen si sedl na lavičku naproti mně a byl tam.

Druhý den tam byl znovu. A další den také. Začali jsme si povídat. Řekl, že už delší dobu pozoruje, co se děje, a že v tom nejsem sama. Že nejsem „slabá“, ale spíš že Petra má svůj způsob, jak si budovat autoritu. A zaměřila se na mě.

Mohlo by Vás zajímat:

Agáta (42): Po návratu z mateřské se ke mně šéfová chovala jako k odpadu. Ze stresu mám poškozené zdraví a jsem bez práce

Přinesl mi do života naději

Pomalu a opatrně mezi námi vznikl vztah. Ne jako z romantických filmů, kde všechno je plné vášní – byl to spíš tichý přístav na konci světa. Někdo, kdo mě vnímal. Kdo mi věřil. Kdo mi připomněl, že jsem víc než jen špatné hodnocení od jedné zahořklé ženy.

S Davidovou podporou jsem začala hledat jinou práci. A když přišel moment, kdy jsem měla podepsat novou smlouvu jinde, oznámila jsem svůj odchod. Petra mi to neulehčila – pronesla několik jedovatých poznámek o „labilních lidech, co utíkají, když se věci zkomplikují“. Ale mě už to nezasáhlo. Poprvé po dlouhé době jsem se zhluboka nadechla – a věděla, že dýchám svobodně.

Odchod z firmy nebyl konec. Byl to začátek. Nová práce, nový tým – a s Davidem jsme zůstali spolu. Někdy, když se ohlédnu, přemýšlím, proč jsem to vydržela tak dlouho. Každopádně vím jedno: odchod byl to nejlepší, co jsem mohla udělat. A láska, která přišla v době největší tmy, mi ukázala, že i z nejhorší situace vede cesta ven. A za to vděčím i Petře...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Gabriela (46): Když jsem šéfové řekla, že se budu vdávat, začalo mi v práci peklo. Proč, to jsem se dověděla až po letech