Marta (41): Prožívám dost náročné období. Místo aby mi byl manžel oporou, tak mi ještě nakládá

Posledních šest měsíců funguji na autopilota. Tragická smrt otce mi zkomplikovala život a rozervala srdce. Otce jsem měla moc ráda a na jeho odchod jsem nebyla připravená.

Mohlo by Vás zajímat:

Dora (31): Kvůli dědictví po babičce jsme se bratrem ošklivě rozhádali. Přitom šlo o hrníčky a starou kredenc

Složité období, na které jsem sama

Mamka se složila a byla jsem to já, kdo musel najít sílu vše řešit. Od zajištění pohřbu, vyklizení věcí až po převzetí podnikání. Stala jsem se pokračovatelem v otcově živnosti. Myslela jsem si, že zvládnu dohlížet na restauraci při zaměstnání, ale musela jsem udělat životní rozhodnutí. Dala jsem výpověď a stala se ze mě podnikatelka.

Otec provozoval restauraci v centru města. Ráno se v restauraci podávala pozdní snídaně, v poledne hotovky pro zaměstnané strávníky a večer do restaurace chodí turisté nebo hladoví obyvatelé města. Je to restaurace, kam se vejde šedesát lidí, a nebylo v mých silách to zvládnout po práci.

Mohlo by Vás zajímat:

Karla (53): Dědictví po rodičích zničilo vztah mezi mnou a bratrem. Trápím se tím, i když vím, že jsem nic špatného neudělala

Manžel to těžce nese

Nejvíce jsem se obávala, že mě sejme byrokracie. Ale překvapivě na úřadech vše fungovalo. Účetní zařídila převod všeho na moje identifikační číslo. Zřízení živnostenských listů bylo také bezproblémové a já byla hozena do neznámých vod. Zachránil mě kolektiv zaměstnanců, kteří mě postupně zaučili.

Objasnili mi chod restaurace, skladových zásob, objednávání zboží a všech činností okolo. Dopoledne jsem byla v zaměstnání, pak jsem jela pro děti do družiny. Udělala s nimi úkoly, dovezla domů jídlo z restaurace, a když přišel manžel z práce, odjela jsem zase do restaurace. Ale předtím jsem absolvovala hádku s manželem. Těžce nesl mou životní změnu.

Mohlo by Vás zajímat:

Eva (58): Sousedku připravili příbuzní o střechu nad hlavou. Pěkně se jim za to pomstila

Háže mi klacky pod nohy

„To si děláš srandu, že jedeš zase do restaurace? Už ti hlídám děti skoro půl roku. To jako takhle budeme žít furt?“ křičel na mě manžel. „Romane, až si to sedne, až si najdu systém, budu tam osm hodin denně. Ale teď to nejde. Divím se, že nemáš pochopení. Díky restauraci máme peníze. To nevidíš, kolik to sype?“ argumentovala jsem.

Snažila jsem se Romana nalákat na luxusnější dovolené, že případně koupíme nové auto nebo lepší vzdělání pro děti. Nic nepomáhalo. Roman byl zvyklý na to, že jsem děti zajistila já a on měl svůj klid. A smrt otce mu vzala pohodlí, na které byl zvyklý. Já jsem zklamaná, že mi Roman není oporou. Klidně by mi mohl v restauraci pomoct, a děti by pohlídala moje mamka. Jenže to on nechce. Radši se hádá a křičí.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Mirek (39): Manželka se před všemi chlubí, kolik máme peněz. Začínám se za ni stydět