Lukáš (36): Po tragické autonehodě jsem se na roky stáhl. Až po návštěvě kostela jsem si dovolil znovu žít

Po smrti mé přítelkyně jsem přestal žít. Fungoval jsem. Vstal, šel do práce, vrátil se domů, ohřál si něco z mrazáku, pustil televizi a čekal, až bude další den. Tak to šlo roky. Nic mě netěšilo. Nejezdil jsem na dovolenou, neoslavoval narozeniny, neviděl smysl v ničem. Jen v tom, že trpím. Protože tu měla být a nebyla. A protože to byla moje vina.

Mohlo by Vás zajímat:

Richard (52): Opustil jsem nemocnou manželku kvůli mladší ženě. Děti se mnou nemluví, ale já nelituji

Po nehodě jsem se uzavřel

Nehoda se stala na dálnici, když jsme jeli z výletu. Pršelo, ale já jel rychleji, než jsem měl. Ne že bych závodil, prostě jsem jen chtěl být doma dřív. Klasická chyba. Najeli jsme do smyku, vrazili do svodidel a Jana neměla šanci. Byla mrtvá na místě. Mně se skoro nic nestalo. Lidi říkali, že to byla náhoda, nešťastná souhra okolností, ale já věděl svoje.

Nepotřeboval jsem, aby mě někdo trestal. Uměl jsem si to zařídit sám. Přestal jsem jezdit autem. Zavřel jsem se doma, přestal se vídat s přáteli. Rodiče mi volali, ale nebral jsem to. Bylo mi jedno, co si kdo myslí. Hlavně jsem nechtěl, aby si někdo myslel, že jsem se s tím smířil. Protože to bych ji zradil.

Jednou jsem šel okolo kostela, do kterého jsme s Janou kdysi občas chodili. Já věřící nikdy nebyl, ale Jana tak byla vychovaná. Rozhodl jsem se tam zastavit. Vstoupil dovnitř. Jen jsem seděl. Ticho mi udělalo dobře. Nějaký starší kněz se mě zeptal, jestli si nechci popovídat. Nevěděl jsem proč, ale přikývl jsem.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpánka (28): Po pádu na lyžích mi hrozilo, že skončím na vozíku. Dnes se díky józe mohu znovu postavit na svah

Začal jsem chodit pravidelně

Seděli jsme v malé místnosti, vedle zpovědnice. Nečekal jsem, že to pomůže. Nevěřil jsem, že to někoho zajímá. Ale on mlčel a poslouchal. Řekl jsem mu všechno. I to, co jsem neřekl ani Janiným rodičům. „Věděl jsem, že jedu moc rychle. Snažila se mě varovat, ale já to ignoroval. Řekl jsem jí, ať mi nemluví do řízení.“

Řekl jen jedno – že vina je těžká věc, ale nemusím strávit život trestáním sám sebe. A že odpuštění se nezasluhuje, ale přijímá. Připadal jsem si jako blázen, že mě to zasáhlo. Začal jsem tam chodit častěji. Nemodlil jsem se. Jen jsem seděl. Pak jsem napsal Janiným rodičům. Později kamarádovi. Vzal jsem si dovolenou a jel do hor, kam jsme kdysi chtěli.

Nezmizelo to. Každý den si vzpomenu. Ale něco se zlomilo. Přestal jsem si zakazovat radost. Koupil jsem si kolo. Začal vařit. Pořídil si psa. Ne jako náplast, spíš jako připomínku, že život může být i jiný. I když už nikdy nebude stejný.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Julie (58): Chtěla jsem se postarat o nemohoucího manžela, ale sama sebe jsem dostala na pokraj svých sil

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Doporučené video