
Kamila si svého nového partnera doslova vyhlédla a byla si jistá, že s ním chce zůstat. Jenže někdy vstoupí do života překážky, které ani silná vůle a láska nedokážou překonat.
Jak se tak často říká, láska na první pohled neexistuje a já tomu nikdy úplně nevěřila. Možná právě proto mě to zaskočilo, když se to stalo mně. Motýlky jsem necítila jen v břiše, lítaly snad i ušima, jen co na mě promluvil. Jmenoval se Rodrigéz. Byl fotbalista. Nebyl tak slavný jako Messi nebo Ronaldo, ale i tak byl hráč na špičkové evropské úrovni, zvyklý na světla reflektorů a život v pohybu. Mým nejšťastnějším dnem bylo, když mě pozval na rande. Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Byla jsem z toho úplně vedle a věděla jsem, že tohle nebude jen obyčejné odpoledne.
Tohle neuvěřitelné rande mě donutilo k zamyšlení
Bože, to rande bylo jako vystřižené z pohádky. Nic podobného jsem do té doby nezažila. Vzal mě do jedné z nejlepších restaurací ve městě, kde nám soukromě hrál houslista. Když mě Rodrigéz pozval k pomalému tanci uprostřed sálu, bylo to jako scéna z filmu. V tu chvíli neexistovalo nic než on, já a hudba, která nás tiše spojovala.
Byl neuvěřitelně galantní. Věděl, jak se postarat o ženu – bez přehánění, ale s opravdovou péčí. A přesto jsem po tom večeru cítila zvláštní rozčarování. „Co když tohle říká každé? Nejsem jen další v řadě?“ Kromě emocí se ozval i rozum. Neumím pořádně španělsky, anglicky jen lámaně – jak s ním vůbec mluvit, až pomine euforie? A navíc – seznámil nás můj kamarád, který mu pomáhá s PR. „Co když ho zklamu? Nebo mu udělám trapas?“
Těšila jsem se na pokračování, ale narazila jsem na problém
Druhý den mi znovu zavolal. „Nešla bys se mnou večer znovu?“ Nešlo ho odmítnout. Byl to přesně ten typ muže, o kterém člověk sní. Vysoký, charismatický, pozorný. A tak jsem setřásla zábrany a randila s fotbalistou. Až do chvíle, kdy došlo na intimnosti. Tam jsem narazila. A to tvrdě.
Ten krásný chlap mi prostě nevoněl. Nebylo to parfémem, mýdlem ani špatnou hygienou. Byl to jeho přirozený pach, který se mi dral do nosu a vzbuzoval ve mně odpor, který jsem nedokázala potlačit.Ten večer jsem se překonala, ale druhý den už to nešlo. „Proč jdeš tak divně cítit? Jíš něco zvláštního?“ vyhrkla jsem na něj v záchvatu zoufalství. Nechápal.
„Jím zeleninu, zdravě, jsem sportovec,“ bránil se.Jenže já se k němu najednou nedokázala ani přiblížit. Jeho vůně, nebo spíš chemie těla, mě doslova odpuzovala. A čím víc jsem se snažila to ignorovat, tím víc mě to ničilo.
Moje kamarádka řekla něco, co mě zaskočilo
Pár dní jsem ignorovala jeho zprávy i telefonáty. Byla jsem zmatená, plná pochybností a bezradná. Nakonec jsem ze zoufalství zavolala své nejlepší kamarádce Evě. Všechno jsem jí vylíčila – od pohádkového večera až po ten detail, který jsem nedokázala vytěsnit. Čekala jsem radu, pochopení. Cokoliv, co mi pomůže si to srovnat v hlavě.
„Ty, Kami… a není Rodrigéz tak trochu, jak to říct… čokoládovej?“ zeptala se zlehka. „Ano je, no a?“ přiznala jsem bez obalu. „No tak to je jasný, holka. To je prostě jeho pižmo. Tvoje tělo to cítí jinak.“Její slova mě v první chvíli trochu rozhodila. Připadalo mi to dost necitlivé. Na druhou stranu, díky ní jsem si dokázala sama sobě přiznat, že nešlo o jeho parfém, hygienu ani předsudky o jeho barvě pleti. Prostě mi nevoněl. Ne tak, jak by měl vonět někdo, koho chcete cítit celou noc.
Rodrigéz byl ve všech směrech úžasný, pozorný, vtipný, mužný sportovec s velkým srdcem, ale jeho přirozená vůně ve mně místo touhy vyvolávala odpor. A to byl problém, který jsem nedokázala překousnout.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].