
Lenka si po rozvodu našla nového partnera, se kterým by byla velmi spokojená. Jejich pohodu a štěstí ale hatí partnerova dospělá dcera, která se při každé návštěvě chová jako princezna. A tatínek kolem ní skáče. Lenka teď přemýšlí, jestli má cenu zůstávat ve vztahu, ve kterém bude vždy až ta druhá.
Po rozvodu jsem nevěřila, že se ještě někdy zamiluju. A docela jsem se těšila, že budu na chvíli sama. Děti už mají svůj život, a tak jsem si konečně chtěla užívat svobody. Jenže pak se objevil Karel. Muž, který mě úplně uchvátil a v dobrém „překazil“ moje plány.
Když jsme jen my dva, je to krásné
Karel je o pár let starší, klidný, pozorný. Tedy žádný cholerik jako můj exmanžel. Od prvního okamžiku se ke mně choval moc hezky, a i to málo mě úplně dostalo. Vedle něj se znovu cítím jako žena, které si její muž opravdu váží.
„Víš, Leni, jsem moc rád, že jsi v mém životě,“ říkával a já mu to věřila. Jenže brzy jsem pochopila, že moje místo má své hranice. Ty končí v okamžiku, kdy se objeví jeho dospělá dcera. Jejich vztah je totiž dost nezvyklý a nezdravý a pořád si na něj nedokážu zvyknout.
Dcera vždy vyhrává
Markéta je dospělá žena, má svůj život, ale když přijede, Karel jako by přepnul tlačítko do jiného módu. Nevidí, neslyší. Vše se točí kolem Markétky a ostatní jde stranou, včetně mě. Jsem dobrá jen k tomu, abych je obskakovala a vařila jim jejich oblíbené dobroty.
Od začátku jsem se k Markétě snažila chovat přátelsky, ale už její chladné podání ruky à la leklá ryba mi mohlo hodně napovědět. Myslela jsem si naivně, že bychom si mohly časem rozumět. V žádném případě jsem jí nechtěla nahrazovat mámu, ale být fajn kamarádkou. Jenže ona o to vůbec nestojí. Když přijede na víkend, pozdraví mě a zbytek času mě ignoruje. A užívá si svého tatínka naplno.
Nechápu, proč je tak zlá
Ze začátku jsem to brala celkem v pohodě a snažila se jim moc nepřekážet. Ale začíná mi to vadit. Přiznávám se, že na to dokonalé stvoření žárlím. I když je to dcera, vytáčí mě, jak má Karla omotaného kolem prstu a já po dobu jejího pobytu neexistuju. Už se ani nesnažím zapojit do jejich rozhovorů. Brzy jsem pochopila, že o to nestojí a mé připomínky jim připadají trapné. Snažím se tedy její pobyt u nás nějak přežít, ale někdy i dva dny jsou neskutečně dlouhé. Naše poslední výměna názorů navíc nedopadla vůbec dobře.
„Tati, nechci, aby tu byla,“ zaslechla jsem Markétu jednou šeptat, když si myslela, že to neslyším. A když jsem jí později o samotě vytkla, že je na mě zbytečně protivná, bez ostychu mi vpálila do očí: „Vím, že tě táta opravdu nemiluje a má tě jen na přechodnou dobu. Takže se s tebou nehodlám přátelit.“ Byla jsem úplně v šoku. Mrzelo mě to a přemýšlela jsem, co je na tom pravdy. Jestli je to jen její zlá povaha a vymýšlí si, aby mě odehnala. Nečekala jsem, že mě bude vítat s otevřenou náručí, ale že mě takhle poníží, to vážně zabolelo.
Mlčím, ale uvnitř mě to hlodá
Karel si sice všiml, že to mezi námi není ideální, ale nijak to neřeší. Nevidí, že mě to ničí. „Neboj se, Markéta si zvykne,“ uklidňuje mě. Jenže já vím, že ona si na mě zvykat nechce. Jsem pro ni cizí ženská, co jí krade pozornost a hlavně tátu. Ještě bych to dokázala pochopit, kdyby to byla malá holka. Ale v jejím věku, je tohle chování vážně zarážející. Začínám opravdu pochybovat, jestli v tomhle vztahu mám místo a nějakou šanci.
Vím, že bych neměla žárlit na partnerovu dceru, ale cítím se odstrčená a nedůležitá. A nevynahradí mi to už ani dny, kdy jsme jen spolu a Karel svou lásku věnuje mně. A tak se ptám: Má cenu bojovat o něco, co stejně nikdy nevyhraju?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].