Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Pan Adam na prahu šedesátky zjistil, že před lety udělal velkou chybu. Pustil k vodě jedinou ženu, kterou skutečně miloval. Rozhodl se ji vyhledat a zjistit, jestli by to nemohl napravit.
Nedokážu vysvětlit, proč jsem se v průběhu let nikdy nepokusil najít Karolínu. Možná jsem byl příliš hrdý, příliš zaneprázdněný, nebo možná jen naivní – věřil jsem, že na neuzavřené příběhy bude ještě čas. Mládí nám dává zvláštní iluzi, že nic nekončí doopravdy a že minulost na nás vždycky někde trpělivě čeká. Teď, na prahu šedesátky, už vím, že to není pravda. Některé dveře se zavřou potichu... a navždy...
Krabice plná vzpomínek
Před pár týdny jsem uklízel horní skříň v ložnici. Našel jsem tam starou krabici. Byla pokrytá silnou vrstvou prachu, očividně se jí desítky let nikdo nedotkl. Možná ji tam dala moje máma, možná Zuzana, moje první žena. Nebo já sám, když jsem chtěl uzavřít jednu kapitolu života. Nepamatoval jsem si to.
Uvnitř bylo všechno, co mi připomínalo mládí – zmačkané pruhované lněné kalhoty, kožená vesta s třásněmi, několik kožených šňůrek s dřevěnými korálky, dvě výrazně barevné košile a vybledlá nášivka s nápisem „Love, Peace & Music“. A úplně dole ležel starý sešit, který kdysi patřil Karolíně.
Když jsem ho otevřel, sevřelo se mi hrdlo. Nebyla to fyzická bolest. Spíš příval vzpomínek. Vůně lesa, zvuk kytary, smích dívky s dlouhými vlasy a jantarovým náhrdelníkem. Karolína... Byl jsem tehdy mladý, nafoukaný a naivní. Hrál jsem si na rozčarovaného rebela. Ve skutečnosti jsem se cítil bezpečně, schovaný za ideály volné lásky, míru a hudby.
S Karolínou jsem se potkal na výtvarném semináři. Od začátku vyčnívala, ne vzhledem, ale jakousi vnitřní tichostí a soustředěním, které mě k ní přitahovalo. Byla dcerou učitelky biologie a truhláře. Jednoduchá, přirozená, ale s duší umělkyně.
Prožili jsme spolu úžasné léto
Její babička vlastnila starý opuštěný mlýn, který ale ještě byl obyvatelný. A právě tam jsme s partou přátel strávili jedno léto. Přes den jsme plavali v řece, sbírali bylinky a lesní plody, večer jsme rozdělávali oheň a zpívali písničky Dylana, Cohena a Baezové. Karolína hrála na kytaru – potichu, nesměle, ale s neuvěřitelným citem. Byla jiná. Moc nemluvila, ale když už něco řekla, mělo to váhu.
Jednou mi svěřila, že se bojí, že na ni lidé zapomenou. Řekl jsem jí, že na lidi jako ona se nezapomíná. Dnes přemýšlím, jestli jsem ten slib dodržel...
To léto bylo jako sen. Nemluvili jsme o budoucnosti. Možná jsme podvědomě tušili, že to nemá smysl, protože září nás rozdělí. Karolína měla nastoupit na univerzitu do Brna, já byl přijat na školu v Praze. Tehdy nebyl internet ani mobily, a i když byly dopisy romantické, prázdnotu nenahradily. Nepřemýšleli jsme nad tím. Chtěli jsme žít tady a teď, nasávat každou vteřinu, jako by měla trvat věčně.
Poslední srpnové dny měly v sobě něco tísnivého. Slunce sice svítilo, ale jako by ztrácelo lesk a vítr přinášel chlad. Karolína si začala balit věci týden před odjezdem. Neříkala to nahlas, ale cítil jsem, že se snaží připravit nás na konec. Byli jsme spolu, ale mlčeli jsme. Byli jsme uzavření do svých myšlenek, které nešly vyslovit.
Oba jsme tušili, že se naše cesty rozdělí, i když jsme to nikdy nevyslovili. Karolína mi dala náhrdelník, který sama vyrobila z ořechů, korálků a kousku mušle. „Nos ho tak dlouho, dokud si mě budeš pamatovat,“ řekla s úsměvem. V tom úsměvu bylo tolik smutku, že bolel víc než všechna pozdější loučení. V den jejího odjezdu jsem ji doprovodil na nádraží. Když vlak odjel, zůstal jsem stát sám na peróně, s jejím sešitem v ruce. Od té chvíle byl svět méně barevný a mnohem prázdnější...
Dospělost v odstínech šedi
Můj dospělý život fungoval jako dobře seřízený stroj – všechno mělo své místo, všechno fungovalo, ale nic z toho ve mně nevzbuzovalo nadšení. Po škole jsem nastoupil do velké sítě lékáren, kde jsem rychle postoupil na vedoucího. Měl jsem jistou práci, hypotéku na byt v paneláku, auto a dovolenou v Chorvatsku... Přesně tak, jak má dospělost vypadat. Ale pořád mi něco chybělo. Nikdy jsem nemohl být úplně sám sebou.
Vzal jsem si Zuzanu – chytrou, zodpovědnou ženu, ale úplně jinou než byla Karolína. Zuzana ráda plánovala, nevěřila na osud a romantiku považovala za znak nezralosti. Postupně jsme spolu mluvili jen o účtech, nákupech a domácnosti. Po pěti letech jsme se rozvedli. Tiše a bez slz.
Pak přišel můj druhý vážný vztah. Magda byla zdravotní sestrá, tichá a dobrosrdečná duše. Bohužel, tři roky po svatbě zemřela na rakovinu.
Od té doby jsem sám. Můj život se neměnil. Po snídani jsem šel do práce, pak na nákup, večer jsem seděl u televize a obvykle jsem u ní i zaspal. Každý den byl stejný...
Našel jsem svou dávnou lásku
Když jsem narazil na tu krabici, probudilo se ve mně něco, co spalo celé roky. Ze zvědavosti jsem si zkusil staré oblečení. Břicho mi sice narostlo, vlasů už moc nemám, ale v zrcadle jsem spatřil sebe z mládí – ne doslova, jen natolik živě, že mě zamrazilo. Možná to byl signál?
Začal jsem hledat Karolínu. Procházel jsem různá fóra, stránky pro absolventy, sociální sítě. A nakonec jsem narazil na jednu fotografii. Žena na ní se jí podobala jen trochu, ale měla stejné oči. Bydlí u Českých Budějovic a vede hudebně-terapeutické workshopy. Netušil jsem, jestli má manžela, ale rozhodl jsem se jí napsat.
Poslal jsem jí krátkou zprávu. Opatrnou, jen pár vět bez jakýchkoliv vzpomínek. Odpověděla po týdnu: „Adame pamatuju si tě. Velmi dobře.“ Četl jsem tu zprávu asi desetkrát, než jsem uvěřil.
Domluvili jsme si setkání. Neviděl jsem ji víc než třicet let. Byla jiná – měla vrásky kolem očí, šedivé prameny ve vlasech. Ale smála se jako kdysi a na kytaru hrála se stejnou něhou. Je vdova, ale nevím, co z toho bude. Možná jen pár setkání, možná delší rozhovor... Jedno vím jistě: už nechci nic odkládat „na potom“...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Doporučené video
Související články
