Žofie (36): Odjeli jsme na dovolenou a klíče nechali tchyni. Z našeho bytu udělala ubytovnu

Letos jsme poprvé po letech vyrazili na dvoutýdenní dovolenou. Klíče od bytu jsme nechali tchyni, aby občas zalila květiny. Už tehdy jsem měla pochybnosti. „Opravdu jí je máme dát?“ zeptala jsem se manžela.

Petr pokrčil rameny. „Jsou to jen dva týdny. Co by se mohlo stát?“

Na horách bylo ticho. A právě to jsme potřebovali – ticho, které neruší telefony, nic si nevyžaduje pozornost a nikdo nic nechce. Každé ráno jsme začínali pozdní snídaní. Často jsme mlčeli, ale bylo to příjemné mlčení. Večer jsme sedávali na terase se skleničkou vína a povídali jsme si. Měli jsme spoustu času a nemuseli jsme nikam spěchat. Měla jsem pocit, že si znovu beru zpátky něco, co mi vzal každodenní shon.

Mohlo by Vás zajímat:

Erika (34): Tchyně se mě snažila ponížit. To, co provedla svému synovi, ale bylo ještě horší

V našem bytě bylo něco jinak

Domů jsme se vrátili v neděli podvečer. Petr postavil kufry do předsíně, zatímco já jsem se na chvíli zastavila ve dveřích. Něco bylo jinak. Cítila jsem to ve vzduchu, viděla jsem to v drobných detailech, které znám nazpaměť. Polštáře v obýváku byly uspořádané jinak. Na umyvadle stála výrazně červená lahvička laku na nehty – nebyl můj. Na kuchyňském stole ležela účtenka z místního obchodu. Byla týden stará, my jsme přitom v tu dobu byli na horské chatě.

Vešla jsem do ložnice. Okno bylo pootevřené a závěs se při každém poryvu větru vlnil. Rozhodně nenechávám otevřené okno, když jsme pryč. Váza, která normálně stála na komodě, byla přesunutá na parapet. Na prostěradle byly dlouhé tmavé vlasy.

„Tady to nějak divně voní,“ poznamenal Petr.

„Někdo tu bydlel,“ řekla jsem.

Překvapeně se na mě podíval a pak se rozesmál. „Žofie, no tak... Klíče měla jen moje máma.“

„Přesně tak...“ pronesla jsem vážně.

Ještě ten večer jsme jeli k ní. Nechtěla jsem čekat. Petr říkal, že to může být nedorozumění, ale já si to chtěla vyjasnit co nejdřív.

Mohlo by Vás zajímat:

Hanka (33): Tchyně a tchán si ze mě udělali služku. Jedna návštěva mojí mámy všechno změnila

Tchyně mě naštvala

„Pojďte dál a posaďte se. Asi jste unavení z cesty,“ přivítala nás tchyně.

„Nejsem unavená. Chci vědět, kdo bydlel v našem bytě,“ řekla jsem ostře.

„Nedělej z toho vědu. Kamarádka s dcerou se tu na pár dní zastavily. U mě doma nebylo místo a váš byt byl prázdný,“ řekla, jako by se nechumelilo.

„Měla jsi zalít květiny, ne z našeho bytu dělat ubytovnu!“ naštvala jsem se.

„Vždyť se nic nerozbilo...“ bránila se.

„O to nejde. Je náš domov. A ty jsi tam bez našeho vědomí a souhlasu pustila cizí lidi.“

Na chvíli zmlkla, pak pokrčila rameny. „Myslela jsem, že nebudeš dělat scény. Vážně nechápu, proč to tak řešíš.“

Petr stál opodál. Díval se do země, jako by tam hledal odpověď. Celou dobu mlčel. Vůbec mě nepodpořil.

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (42): Tchyně za mými zády celé dny vykrmuje moje děti. Bojím se, že budou obézní

Manžel v tom problém neviděl

Ten večer jsem nebyla ve své kůži. Petr ležel na gauči s knihou, já bloumala po bytě. Otevřela jsem myčku, i když byla prázdná. Nakoukla jsem do skříní. Pak jsem se zastavila u gauče. Petr se na mě podíval a řekl: „Možná to trochu přeháníš.“

Neodpověděla jsem. Vešla jsem do koupelny. Opřela jsem se o umyvadlo. V zrcadle jsem vypadala vyčerpaně. Pak jsem se vrátila do obýváku. Zastavila jsem se u křesla, vedle kterého ležela kniha se záložkou. Nebyla naše.

Podívala jsem se na koberec, kde byly vidět slabé, ale zřetelné skvrny – možná od čaje. Možná vznikly během jedné z nocí, kdy jsme s Petrem seděli na terase a smáli se... zatímco někdo jiný chodil po našem bytě.

Vrátila jsem se do obýváku. Petr si pořád četl. „Nevím, co mě bolí víc – že někdo cizí byl v našem bytě, nebo že ti to nepřijde jako problém...“ zašeptala jsem.

Mohlo by Vás zajímat:

Dominika (33): Tchyně říká, že nejsem skutečná máma, protože jsem rodila císařem

Bylo to narušení soukromí

Ráno se Petr choval, jako by se nic nestalo. Vstal, uvařil kávu, přinesl z krámu na rohu čerstvé pečivo. Snídali jsme jako obvykle – jen ticho mezi námi bylo jiné. Podíval se na mě přes hrnek. „Možná bychom si s mámou mohli promluvit. Omluví se a bude to za námi,“ nadhodil.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nechci omluvu. Chci, aby se to už nikdy nestalo. A aby sis uvědomil, že domov nejsou jen zdi – jsou to i hranice. A ty někdo překročil.“

Tiše dojedl a začal sklízet ze stolu. Vždycky to dělal, když nevěděl, co říct. „Myslel jsem, že o nic nejde,“ řekl po chvíli. „Nevěděl jsem, že to pro tebe takový problém.“

Dál už to nevysvětloval. Stejně jsem žádné další vysvětlení nechtěla...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Eliška (36): Tchyně nás přesvědčila, ať koupíme pozemek na kraji města. Nečekala jsem, že nás podrazí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].