Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Monika se v manželství už delší dobu nudila. Osvěžení jí přinesl románek s novým kolegou. Nešlo jenom o intimitu, ale o něco víc. Monika se na jejich setkáních stala závislá. O to horší pro ni byl konec, nedokáže se z toho vzpamatovat.
Můj život je jedna velká rutina. Ráno vstanu, udělám si kafe, jdu do práce, po návratu uvařím večeři, někdy si pustím seriál, jindy si přečtu pár stránek knížky – a pak jdu spát. Vedle mě leží můj manžel. Jsme spolu dvanáct let. Je to parťák na placení účtů, úklid nebo na rodinné dovolené – ale ne do života, jaký bych chtěla mít.
Mám nového nadřízeného
V práci se šeptalo, že přijde nový vedoucí oddělení. Po chodbách se mluvilo o nějakém Alešovi. Prý je ženatý a má děti, je tichý, ale velmi schopný. Když se poprvé objevil v kanceláři a seznámili jsme se, něco se ve mně pohnulo. Možná přeskočila ta pověstná jiskra.
Jednoho dne mě mě vyslali na schůzku s klientem na druhé straně republiky. Překvapilo mě, že jede i Aleš. Asi vedení chtělo, aby viděl, jak to u nás chodí, a dohlédl na mě. Nebyla jsem z toho nervózní. Byla jsem spíš zvědavá, možná i lehce natěšená. Aleš se nabídl, že bude řídit. Když jsem nastupovala do firemního auta, podívali jsme se na sebe a skoro současně se usmáli. „Tak vyrážíme na cesty, Moniko...“ pronesl.
„Jdeme okouzlit klienta,“ odpověděla jsem a sedla si vedle něj.
První hodinu jsme mluvili o práci – o zakázkách, dokumentech, rozpočtech. Ale čím víc jsme se vzdalovali od kanceláří, tím volnější témata jsme řešili.
Vyspali jsme se spolu
Po schůzce s klientem jsme si zašli na jídlo. Hotelová restaurace byla skoro prázdná. Dali jsme si skleničku, pak ještě jednu. Sedl si blíž – a já se neodtáhla. Cestou k výtahu jsme mlčeli. Jako bychom oba věděli, že pár slov může změnit úplně všechno.
„Moniko,“ řekl tiše, když jsme stáli u dveří mého pokoje. „Vím, že to není správná chvíle. A zítra se vracíme. Ale...“ nedokončil větu.
Zasunula jsem kartu do dveří. Chvíli jsem se na něj dívala a pak jsem řekla: „Pojď dál...“
Ráno jsem se vzbudila dřív než on. Spal tak klidně a uvolněně. Dívala jsem se na něj. Po chvíli se pohnul a otevřel oči. Usmál se. „Dobré ráno,“ zašeptal.
„Dobré ráno,“ odpověděla jsem stejně tiše.
Chvíli jsme leželi beze slov. A i když mi hlavou vířily otázky a pochybnosti, nechtěla jsem říct ani jednu nahlas. Nepotřebovala jsem nic víc než jeho přítomnost.
„Nevím, jak se to stalo,“ řekl nakonec. „Ale nelituju toho.“
Neodpověděla jsem. Pohladila jsem ho po hrudi a užila si ještě pár minut, které patřily jen nám.
Cesta zpátky byla plná ticha. Oba jsme věděli, že se něco změnilo. A tu změnu bude třeba nějak zvládnout. Když jsem vystupovala z auta, podíval se na mě. „Bude to dobré,“ řekl tiše. Přikývla jsem.
Začali jsme se setkávat
Večer jsme si psali. Shodli jsme se, že to bylo chvilkové poblouznění, že by se to nemělo opakovat. Ani jeden z nás neměl odvahu říct, že bychom chtěli víc. Jenže když jsme se pak potkali v práci, to zvláštní napětí mezi námi sílilo. Uvědomila jsem si, že už nečekám, až mi napíše pracovní e-mail nebo zadá nějaký úkol, chci být s ním.
Jednou přišel k mému stolu. „Moniko,“ zašeptal, jako by se bál, že nás někdo uslyší. „Nemůžu přestat myslet na tebe, na ten večer...“
„Já taky ne,“ zašeptala jsem.
Chvíli mlčel a pak se zeptal: „Sejdeme se ještě?“
O týden později jsme se setkali v hotelu za městem, kde nebyla šance, že nás někdo pozná. Vybírali jsme si vždy jiný hotel, jako bychom utíkali před světem. Nikdy jsme nemluvili o našich manželstvích. Neptali jsme se, co děláme, když nejsme spolu. Byli jsme tam jen pro tu chvíli...
Julie (29): V manželství mi nic nechybí, románek se španělským krasavcem ale nedokážu vyhnat z hlavy
Něco se změnilo
„Někdy mám pocit, že existuju jenom tehdy, když jsem s tebou,“ řekl jednou, když jsme leželi vedle sebe po vášnivém milování.
„Já taky,“ odpověděla jsem.
Scházeli jsme se několik měsíců. Bez těch schůzek jsem nedokázala fungovat. Čekala jsem na ně s čím dál větším napětím, odpočítávala jsem dny, pak hodiny. Aleš byl pozorný, něžný – a přitom vždycky trochu nepřítomný. Tehdy mi ještě nedošlo, co to může znamenat.
Pak mi najednou přestal psát. První den jsem byla nervózní, druhý naštvaná, třetí už jsem byla na dně. Pak mi přišla zpráva, jen krátký text bez pozdravu: „Manželka je těhotná. Je konec.“
Dívala jsem se na telefon, jako bych silou vůle dokázala změnit ta slova. Ale nic se nestalo. Už mi nikdy nenapsal. Nezavolal. Zůstali jsme jenom kolegové, to, co mezi námi bylo, se vypařilo...
Zůstala jsem sama
První dny po rozchodu, jestli to tak vůbec můžu nazvat, jsem necítila vůbec nic. Seděla jsem v kanceláři, koukala na monitor, bezcílně jsem přesouvala papíry z jedné strany stolu na druhou. Pak jsem šla domů a oblečená jsem si lehla do postele. Manžel se mě zeptal, jestli je všechno v pořádku. Řekla jsem, že jo. A on to – jako vždy – přijal a dál se nevyptával.
Začala jsem si vybavovat každé setkání s Alešem. Jak šeptal moje jméno, jak mě objímal. Došlo mi, že jsem nehledala milence – ale blízkost. Někoho, kdo bude se mnou, ne jen vedle mě.
„Cítíš se se mnou dobře?“ nadhodila jsem u večeře.
„Jak to myslíš?“ podivil se manžel.
„Rozumíme si vlastně ještě vůbec?“
Pokrčil rameny. „Jsme spolu. To nestačí?“ nadhodil.
Neodpověděla jsem. Vstala jsem od stolu a odešla. Jela jsem na jedno z míst, kde jsem se scházela s Alešem. Hotel byl stejný – jen on tam nebyl. Nezůstala ani stopa po našem příběhu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
