Viktorie (34): Moje tchyně začala chodit do kostela a káže nám o hříchu a pekle. Návštěvy jsou utrpením

Moje tchyně bývala fajn a nikdy bych neřekla, že začne chodit do kostela. Není na tom nic špatného. Jenže ona do nás „hustí“ svoje pravdy o hříchu a vykoupení během každé návštěvy. Nedá se to už poslouchat a nechci tomu vystavovat děti.

Lukáš (36): Po tragické autonehodě jsem se na roky stáhl. Až po návštěvě kostela jsem si dovolil znovu žít

Všechno se točí kolem víry

Nikdy jsem nebyla věřící. V kostele jsem se ocitla jen párkrát – na svatbách, na křtinách nebo na pohřbu. Náboženství pro mě znamenalo spíš tradici než osobní přesvědčení. Moje tchyně to měla podobně. Vždycky spíš vtipkovala, že kostel bývá přezdobený a studený, a na modlení nemá čas. Proto mě šokovalo, když se z ní před rokem stala pravidelná návštěvnice bohoslužeb.

Ze začátku jsem to brala pozitivně. Myslela jsem si, že našla novou zálibu, která ji zaměstná, a přinese jí radost. Byla sama, děti už dávno dospělé, manžel – můj tchán – jí před pár lety zemřel. Věřila jsem, že víra jí pomůže zaplnit prázdnotu. Jenže jsem netušila, jak moc se náš rodinný život změní.

Zpočátku jen občas zmínila, co říkal pan farář. Bylo to docela roztomilé. Jenže postupně začala měnit řeč na náboženská témata při každé příležitosti. Ať už jsme mluvili o dovolené, o dětech, nebo o jídle, vždycky to skončilo její oblíbenou větou: „Bůh to tak chtěl.“ A to i docela nevhodně, když komentovala můj spontánní potrat v osmém týdnu.

Pavel (48): Rodiče odkázali veškerý majetek charitě. Pravda mě nepříjemně překvapila

Zatáhla do toho i naše děti

Návštěvy u ní se pro mě tedy staly dost vyčerpávající. Místo povídání o vnoučatech poslouchám kázání o hříchu a o tom, že bychom se měli víc modlit. Nejvíc mě ale zasáhlo, když začala do víry zatahovat naše děti. Bez ptaní jim koupila dětské bible a křížky, trvala na tom, aby se u ní doma modlily před jídlem. Děsí je peklem a pořád káže desatero. „Měli byste je nechat pokřtít,“ zkusila na nás posledně.

Když jsem jí řekla, že to přehání, urazila se. Tvrdila, že jim dává „správný základ do života“ a že bych jí měla být vděčná. Jenže já mám jiný názor. Chci, aby se moje děti jednou samy rozhodly, čemu budou věřit. Nejhorší je, že manžel se k celé věci staví smířlivě. „Je to jen máma, vždycky se do všeho ponoří, nech ji, ať má radost,“ říká mi. Jenže on nevidí, že ta radost už dávno přerostla únosnou mez.

Mám pocit, že tchyně mě pomalu přestává respektovat. Pokud s ní nesouhlasím, dívá se na mě, jako bych byla špatná matka i manželka. Cítím se v pasti. Nechci zakazovat dětem vídat babičku, ale zároveň je nechci vystavovat neustálému nátlaku. A manžel? Ten se nechce hádat, takže to celé zůstává na mně.

Ivana (33): Moje tchyně má potřebu mě pořád shazovat. Už nevím, jak se mám bránit

Víra nás rozdělila

Často přemýšlím, jestli jsem já ta netolerantní. Možná bych měla přivřít oči a nechat ji, ať si mluví, co chce. Ale když vidím, že se z kdysi energické, vtipné ženy stala fanatička, je mi smutno. Chybí mi ta stará tchyně, se kterou jsme mohly probírat recepty nebo zahrádku.

Dnes už vím, že víra dokáže rodinu spojit, ale taky rozdělit. V našem případě se bohužel děje to druhé. Jen doufám, že časem najdeme rovnováhu a že se k nám tchyně vrátí – ne jako kazatelka, ale jako babička, která nás má ráda takové, jací jsme.

Další příběhy ze života →

Anna (36): Souhlasila jsem, aby se k nám tchyně nastěhovala. Teď toho lituji, převzala vládu nad naším domem

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je pouze ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Napište nám na [email protected].