Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeJudita budovala kariéru a do toho neplánovaně otěhotněla. Jelikož na mateřství nebyla ještě připravená, rozhodla se, že si miminko nechá vzít. Její budoucí tchyně na to ale měla jiný názor a dala jí to výrazně najevo...
S Tadeášem jsme spolu byli už sedm let a cítila jsem, že to je láska jako trám. Pár let jsme spolu už i bydleli a já si byla jistá, že mě dříve nebo později požádá o ruku. Oba dva jsme jednou chtěli rodinu, ale určitě to v té chvíli nebylo na denním pořádku. Tadeáš byl pilot a často nebyl doma, a já jsem právě získala svou vysněnou pozici ve firmě, rozhodně jsem tedy neplánovala kariérní růst přerušit mateřskou.
Neplánovaně jsem otěhotněla
Jak tomu tak ale bývá, osud se čas od času rozhodne lidské plány zcela změnit. Když jsme ten rok letěli s Tadeášem na dovolenou, zapomněla jsem si s sebou vzít antikoncepci a na pár dní ji omylem vysadila. Samozřejmě jsem si naivně myslela, že hloupých pár prášků nebude mít žádný vliv, ale to jsem se šeredně spletla. Nějakou dobu po návratu domů jsem na sobě začala pociťovat zvláštní symptomy. Začalo mi být špatně, byla jsem nafouklá a poznala jsem, že něco není v pořádku. Spíše pro jistotu jsem si udělala těhotenský test a k mé hrůze jsem zjistila, že jsem těhotná.
Když jsem tuto velkou novinku oznámila Tadeášovi, nejprve měl radost, ale když viděl, že já mám téměř slzy v očích, rychle ho přešla.
Dítě jsme si nechtěli nechat
„Já teď dítě mít nechci,“ vysvětlila jsem mu sklesle, „moje kariéra vypadá opravdu slibně a nejsem připravená na dítě… ne teď. Ty jsi často pryč, byli bychom doma pořád sami… Nemyslím si, že jsme v životní fázi na to být rodiči.“
„Asi máš pravdu,“ souhlasil se mnou nakonec a pevně mě chytil za ruku, „a hlavně jde o tvoje tělo, tedy i o tvoje rozhodnutí. Jestli si to nechat nechceš, podpořím tě.“
A tak jsme se rozhodli, že půjdu na potrat. Tadeáš ale udělal jednu fatální chybu a ve slabé chvíli řekl o našem nechtěném těhotenství svým rodičům. Tadeášovi rodiče, hlavně pak jeho maminka, byla silně věřící a o pravnoučeti mluvila snad pokaždé, co jsme se s ní viděli. Když tedy hned další den zazvonila na naše vchodové dveře, bylo mi jasné, že rozhovor, který mě čeká, rozhodně nebude příjemný.
Navštívila mě budoucí tchyně
„Dobrý den… Tadeáš není doma, je s kamarády na tenise, nechcete přijít jindy?“ snažila jsem se ji odbít hned ve vchodových dveřích, ona ale můj plán odhalila a začala se tlačit dovnitř.
„Nene, vlastně jdu za tebou, Judito. Tadeáš mi řekl, že čekáte miminko.“
„Ano… ale nebudeme si ho nechávat,“ řekla jsem jí rovnou, když se usadila na gauč v obýváku, „už jsem byla u doktora. Za dva týdny jdu na potrat.“
„A proč?“ zeptala se mě ostře a zkoumavě si mě prohlížela, „proč bys to miminko zabíjela? Řekni mi jediný validní a smysluplný důvod.“
„Zaprvé, není to miminko, jenom plod,“ opravila jsem ji a cítila jsem, jak mi prudce buší srdce, „a důvodů mám plno. Chci teď pracovat na svojí kariéře a ještě se necítím na to být máma.“
Dala mi kruté ultimátum
„To je ale hloupost,“ osopila se na mě rozzuřeně, „účelem každé ženy je přivést na svět potomka, to je to nejdůležitější, co může být. Nemůžeš myslet vážně, že pro tebe kariéra je důležitější než děťátko.“
„V momentální fázi života ano,“ odsekla jsem, „nevím, proč tu vůbec jste, mě nepřemluvíte. Už jsme se rozhodli. Nenecháme si to.“
Tadeášova matka se prudce postavila a ukázala na mě prstem.
„Jestli to dítě zabiješ, už nikdy se u nás doma neukazuj,“ pohrozila mi a já měla pocit, že jí z očí šlehají plameny, „s nikým tak odporným nebude mít moje rodina nic společného. Jsi vražedkyně.“
Teď se snaží se udobřit
I přes její výhrůžky jsem se na potrat rozhodla jít. Od toho momentu se mnou už nepromluvila. Nejprve mě to trápilo, ale naučila jsem se s tím žít. Když se nám o několik let později narodila dvojčátka, najednou se u našeho bytu objevila s kyticí a omluvami a snažila se vrátit do našeho života, aby si konečně užila kýžených vnoučat. My jsme ji ale s Tadeášem odmítli a s našimi dětmi se nestýká. Ačkoliv jsem se s jejím chováním smířila, navždy mi bude znít v hlavě, jak mě nazvala vražedkyní.
Ivana (43): Přítel se mnou prakticky nemluví. Klidně se týden neozve a pak mi ještě vynadá, že volám
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
