Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Anna se na rozlučce se svobodou opila a vyspala s neznámým mužem. Nejhorší na tom bylo, že o pár týdnů později zjistila, že je těhotná. Neví, jestli je otcem její manžel, nebo ten neznámý chlap.
S Tomášem chodím pět let. Lidé říkají, že jsme pro sebe jako stvoření. On je klidný a trpělivý, já zase organizovaná a rozhodná. Máme společný účet, lednici a jasný plán do budoucna – dům, pes, děti...
Chtěla jsem se odvázat
Rozlučku se svobodou mi připravily kamarádky. Byla jsem po dlouhém pracovním týdnu vyčerpaná, ale odmítnutí nepřipadalo v úvahu. V klubu bylo hlučno, světla blikala jako v laciném hudebním klipu, a holky mi podávaly další drink pokaždé, když měly pocit, že málo piju. Normálně moc nepiju – nesnáším pocit, že nemám věci pod kontrolou. Ale ten večer jsem nechtěla být ta, která vyčnívá. Smála jsem se, tancovala, někdo mě vyfotil s korunkou na hlavě. A pak už mám v podstatě prázdno – výpadek paměti. Vzpomínám si snad jen na cizí mužský hlas a ruku na mém zadku.
Ráno jsem se probudila s třeštící hlavou a pocitem viny. Vytratila jsem se z cizího bytu. Nevím, kde to bylo, ani jak jsem se dostala domů. V kuchyni jsem vypila litr vody, strčila korunku do šuplíku a řekla si: „Je to v pohodě. Nic se nestalo.“ Měla jsem před sebou svatbu, a nebyl čas na komplikace.
Vzali jsme se, hostina byla nádherná, rodina dojatá, přátelé nadšení. V počítači jsem měla obří složku s názvem „Nejkrásnější den mého života“. Jenže místo toho, abych týdny po svatbě trávila prohlížením fotografií a s úsměvem na tváři, nemohla jsem spát. Několik dní mi bylo špatně od žaludku, byla jsem slabá a podrážděná. Říkala jsem si, že je to stres. Poté jsem si pro jistotu koupila těhotenský test...
Jsem těhotná
Těhotenský test jsem si udělala ráno, když Tomáš ještě spal. Dvě čárky se objevily skoro okamžitě. Stála jsem v koupelně a nevěřila vlastním očím. Snažila jsem se něco cítit – radost, dojetí. Hlavou se mi ale honily jiné myšlenky. V duchu jsem si přehrávala události z posledních týdnů, počítala jsem dny. Svatba byla před čtyřmi týdny, rozlučka se svobodou před pěti. Zhluboka jsem se nadechla. Mohlo to být Tomášovo dítě, ale taky ne.
„Ančo?“ řekl ospale Tomáš a vešel do koupelny. „Co děláš tak brzy?“
Než jsem stihla test schovat, všiml si ho. „To je... Páni, vážně?“ pronesl, přistoupil blíž a podíval se na test. „To je úžasné!“ Pevně mě objal a usmíval se od ucha k uchu. „Budeme rodiče! Nečekal jsem, že to přijde tak rychle... Já budu táta!“
Usmívala jsem se, i když jsem to tak necítila. Začal mluvit o dětském pokojíčku, barvě stěn, o tom, že vždycky chtěl synovi dát jméno Igor, a když to bude holčička, tak třeba Lenka. Mluvil s takovou lehkostí, hlas se mu chvěl nadšením, zatímco o mě se pokoušely mdloby. „Možná bychom to zatím neměli říkat rodičům,“ přerušila jsem ho. „Nechme si udělat vyšetření, ať máme jistotu, než to rozhlásíme.“
„Jasně, jak chceš. Teď jsme rodina. Už nikdy nebudeme sami...“ usmál se.
Netušil, jak moc pro mě ta slova znamenala. Snažila jsem se nerozplakat, něco uvnitř mi šeptalo, že to nemusí být jeho dítě.
Chtěla jsem znát pravdu
Pořád jsem se vracela k té noci, jako bych sledovala film s chybějícími scénami. Procházela jsem fotky z rozlučky, které holky poslaly do skupiny. Na jedné jsem stála u baru. Vedle mě byl muž, jehož obličej byl sotva vidět. Srdce mi poskočilo. Zavolala jsem Olze. Ona si vždycky všechno pamatuje. „Byl tam nějaký chlap. Vysoký blonďák. Povídali jste si u baru a smáli jste se. Myslela jsem, že je to nějaký tvůj známý. Pak jsi zmizela...“ řekla a mně se zatočila hlava.
Šla jsem do klubu s nadějí, že si někdo vzpomene. Vysvětlila jsem barmanovi, kterého jsem si matně pamatovala, že jsem tam byla před měsícem na rozlučce se svobodou. Chvíli si mě prohlížel a pak řekl: „Pamatuju si vás. Myslím, že jste zakopla a nějaký chlap vás chytil za ruku.“
„Znáte ho?“
„Ne. S hosty se moc nebavím. Ale myslím, že jste odešli spolu.“
„Spolu?“
„Tak to vypadalo. Nebyl to váš přítel?“
Neodpověděla jsem. Málem jsem se zhroutila. Nepamatuju si, jak jsem došla domů. V hlavě mi zněla jen jedna otázka: S kým jsem odešla?
Musela jsem mu to říct
Pak mi lékař stanovil termín porodu. Seděla jsem v jeho ordinaci s úsměvem, ale vlastně mi vůbec nebylo do smíchu. Když napsal datum, cítila jsem, jak se mi v hrudi usazuje tíha. Večer jsem seděla na gauči a držela ten papír v ruce. Tomáš byl v kuchyni, vařil a pobrukoval si.
„Musím ti něco říct,“ řekla jsem tiše.
Posadil se vedle mě a usmál se. „Co se stalo?“
„To dítě... Nejsem si jistá, jestli je tvoje.“
„Cože?“
„Tu noc, na rozlučce... Pila jsem. Moc si toho nepamatuju...“
„To myslíš vážně? Řekni, že je to hloupý vtip.“
„Ne... Omlouvám se...“
Dlouho na mě hleděl. Pak vstal a beze slova odešel.
Zůstala jsem sama
Seděla jsem na gauči. Vedle mě ležely fotky ze svatby. Na nich jsem vypadala šťastně a zamilovaně – nebo to tak aspoň působilo. Vedle alba byla fotka z ultrazvuku. Malá, rozmazaná silueta. Chtěla jsem ji milovat, ale ta nejistota mi to komplikovala. Mateřství mělo být volbou, radostí, ale já jsem to tak necítila.
Nevím, kde je Tomáš. Neodpovídal na zprávy a nezvedal mi telefon. Nevím, jestli se vrátí, jestli to půjde nějak napravit, jestli mi odpustí. Neměla jsem odvahu říct rodině pravdu. Neměla jsem odvahu vrátit se do klubu a hledat toho muže.
Jsem těhotná a nevím, kdo je otcem dítěte. Dívám se z okna na lidi procházející ulicí. Každý si v sobě nese něco jiného. Já v sobě nosím život – život, který změní úplně všechno, i když zatím netuším jak moc...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
